Přeskočit na obsah

Egomaniaci jsou všude na světě

Slušný člověk nastupuje do firmy s tím, že tam již existují jisté zaběhané rituály, jež musí pochopit a zapadnout coby součástka do mozaiky celého systému. Ví, že nemá téměř žádné praktické znalosti a že musí nejprve jako houba nasáknout potřebné vědomosti a pak že může provést více nebo méně dílčí změny na systému tak, aby fungoval lépe.

Nabyté poznatky skloubí s jeho životní vizí a utvoří to, čemu se říká osobní styl. Je radost s nimi pracovat, ale znám jich relativně málo. Pak ovšem existuje kategorie, která tento proces chápe od konce. Dívá se na sebe sebevědomě jako na již hotového člověka, vědomostmi nabitého, pozitivně naladěného a naprosto nepostradatelného jedince pro tu kterou firmu, která si jej právě najala.

Svůj přínos vidí v tom, že svůj neopakovatelný osobní styl co nejdříve uplatní v nějaké vedoucí funkci, ze které způsobí rozsáhlé změny ve fungování jemu svěřeného úseku a protože si nepřipouští omyl, věří pevně, že bude úspěšný. Je natolik posedlý touhou po úspěchu, potažmo postavení a penězích, že si nepřipouští jiný průběh věcí a pokud mu někdo stojí v cestě, má problém.

Naši egomaniaci jsou sice geneticky v pořádku, ale přesto na nich vznikla během jeho vývoje zásadní chyba. Jmenuje se egománie a způsobili ji jeho rodiče, většinou také egomaniaci, tím, že mu od malička podsouvali, že je nejlepší a že ostatní jsou trapní ubožáci. Chcete-li vychovat egomaniaka, dělejte to taky tak. Je několik znaků, jak spolehlivě poznáte egomaniaka.

Zde jsem definoval znaky, kterými se vyznačuje chování každého z nich. Egomaiak rád tlachá. Určitě se vám stalo, že vám někdo dlouho povídal o nějakém problému a když jste potom odcházeli, zjistili jste, že víte to samé, co předtím. Právě jste hovořili s egomanikem. Egomaniak nahrazuje absenci vlastních konkrétních poznatků tím, že hodně žvaní. Egomaniak vysává.

Když se s vámi dá egomaniak do hovoru o nějakém problému, nedělá to proto, že by chtěl obohatit vaše obzory, ale proto, že potřebuje od vás vyzvědět poznatky, které jste vy sami museli vydřít, je to pro egomaniaka jediná cesta, jak se dostat k dobrým informacím, protože sám je v podstatě neschopný. Egomaniak líže kliky. Egomaniak spolehlivě poznáte podle toho, že se jeho jednání s podřízenými rapidně odlišuje od jednání s nadřízenými.

Egomaniak je nekonzistentní. Většině egomaniaků je vlastní vnitřní nejistota. Na dvě stejné situace, které se za stejných okolností po určité době opakují, reaguje egomaniak pokaždé jinak. Egomaniak nemá žádný styl, pouze svoje priority, které dosahuje neustále se měnícími metodami. Egomaniak neumí zacházet s lidmi. Protože je egomaniak vychován v tom, že on je nejlepší, brání mu takto vytvořená bariéra snížit se k podlidem okolo sebe.

I když se někdy pokusí se s někým sblížit (například za účelem vysávání), většinou to shoří na jeho kurevském vystupování. Egoamiak hraje tvrdě a dává rány zezadu. Pozor na něj! Egomaniaci rádi intrikaří a pokud si egomaniak umane, že vás dostane, půjde jako první za vaším nadřízeným. Oblíbenou metodou používanou egomaniaky je omezení přístupu klíčových informací k vám, takže po čase začnete vypadat jako nekompetentní idiot.

Egomaniak neudělá nic pořádně. Analýzou projektů, které zpracovávali egomaniaci, jsem dospěl ke zjištění, že jeho pracovní filozofií je „navrch huj, vespod fuj“. Slušní lidé často nedělají nic jiného, než že po nich vyklízejí nekonečné Augiášovy chlévy. Egomaniak hodně dbá na svou image. Egomaniakům je v rodině naprogramován určitý osobní profil, který potom úzkostlivě dodržuje.

Můj osobní poznatek: drtivá většina egomaniaků hraje hodného hocha a většina egomaniaků se zabývá nějakým dravým kolektivním sportem (hádejte proč kolektivním). Egomaniak dovede velmi rychle měnit svoji image podle toho, co je právě in. Egomaniakovi je proti mysli vše, co je extrémní nebo nějakým způsobem ostře vyhraněné, ať už jde o projekty, lidi nebo třeba politické strany, takto profilované subjekty nedávají dost prostoru k lavírování.

Egomaniak hraje na body. Egomaniak má jiné vnímání úspěchu než slušný člověk. Normální člověk vítězí tehdy, pokud podstatné části jeho požadavků bylo dosaženo. Soupeř nemusí být nutně mrtvý, stačí, když je K.O. a ještě pořád mohou oba důstojně opustit arénu. Při utkáních vedených normálními lidmi je někdy těžko poznat, kdo prohrál a kdo vyhrál.

Egomaniak oproti tomu hraje až do konce, protože potřebuje pocit z absolutního rozdrcení soupeře jako olej do svého motoru na sebevědomí. Pokud někde existuje bodovací systém, vězte, že jej tvořil egomaniak, protože z bodů je zřejmé na první pohled, kdo je vítězem a kdo poraženým. Egomaniak je kolektivní. Protože egomaniak je neschopný a nedovede sám nic udělat pořádně, hledá oporu v dalších egomaniacích (náboženství, politika, byrokracie, mafie).

Takto vzniklá spojenectví mají pouze přechodný charakter a většinou dojedou na to, že egomaniaci uvnitř takto vzniklých ostrůvků požírají sami sebe. Jednoho dne prostě procitnete a zjistíte, že se na vašem pracovišti vyskytuje jeden nebo více egomaniaků. Infekce pracovního kolektivu egomaniaky může dosáhnout třech stádií.

Fáze infekce egomaniaky: jednotliví izolovaní egomaniaci se nacházejí na nižších příčkách než vy a jsou na vás nějakým způsobem závislí. Každý egomaniak ranaří na vlastní pěst a nedošlo ke jejich sbratření. Toto je většinou počáteční stádium onemocnění firmy egoismem. Nevyplácí se jej podcenit, protože většinou velmi rychle přechází v druhé stádium.

Je potřeba přijmout okamžitě některá opatření, o kterých budu psát níže, první fáze skýtá určité výhody a egomaniaci jsou v ní nejzranitelnější se zákrokem tedy neváhejte, někteří z egomaniaků již stačili postoupit na stejnou úroveň, jako jste vy. Egomaniaci se začínají shlukovat a vytvářet konglomeráty egomaniaků.

Je to velmi závažný stav, který kromě ofenzivních opatření s cílem zasáhnout egomaniaky, kteří mají nekrytá záda, vyžaduje ještě opatření defenzívní, tedy krytí vašich zad. Strategie vítězství spočívá v přednostním zlikvidování egomaniaků na nižší úrovni a poté, co v nich výše postavení egomaniaci ztratí podporu, likvidace i jich, celý tým, potažmo firma je pod kontrolou egomaniaků.

Egomaniaci na vedoucích funkcích zajišťují delegování dalších egomaniaků na nižší pozice. Zde zbývá už jen velmi málo šancí. Je třeba zahájit pojistnou politiku „dvojitá podlaha“ založenou na důsledném krytí vlastních zad, a čekat na tzv. zacyklování firmy. Pokud počet egomaniaků uvnitř firmy nebo státu, dosáhne jisté koncentrace, převáží nad počtem slušných lidí, kteří na ně dělají.

Výkonnost poklesne a egomaniaci nahoře budou nuceni přijmout některá opatření vůči egomaniakům dole. Egomaniaci dole pojmou za svou ideu, že egomanici nahoře vedou firmu špatně a vycítí šanci vyšplhat se nahoru. Dojde ke konfliktu egomaniaků s egomaniaky, ve kterém sice vyhrají egomaniaci, ale můžete na něm profitovat.

Neustálý úbytek egomaniaků umožní slušným lidem získat převahu a přikročit k oslabeným zbytkům egomaniaků. Již instalovaní a v systému zakotvení egomaniaci začnou přijímat svoje příbuzné a známé, kteří jsou samozřejmě rovněž egomaniaci. Zde se nedá dělat naprosto nic.

Strategie pro takovou situaci se jmenuje „honem pryč“. Jak asi tušíte, nebude to náhodou, že egoismus má čtyři stádia, stejně jako rakovina. Egomaniaci jsou jako rakovina. Pokud nezasáhneme my slušní lidé a neodstraníme operací nádor, centrální dogmatický systém evolučně zahyne. Pokud zjistíte, že jste ohrožen egomaniaky, máte pouze dvě volby. Můžete vyklidit pole a přesunout se někam, kde žádní egomaniaci nejsou.

Není pravděpodobné, že taková místa na světě ještě někde skrytě existují. Nebo se můžete dát do boje s egomaniaky. Je zde nutné poznamenat, že jakmile se jednou rozhodnete, nemůžete couvnout a nechat toho v půlce. Pokud začnete, jste osamělým bojovníkem, který kromě zářezů na pažbě za každého zlikvidovaného egomaniaka nemá z toho vůbec nic.

Navíc vás pozůstalí egomaniaci mohou označit za neschopného týmové práce nebo nesnášenlivého. Nic na to nedejte, i na ně dojde. Také musíte vnitřně akceptovat, že proti egomaniakům budete muset použít jejich vlastní špinavé triky a chovat se dočasně jako egomaniak, byť s ušlechtilými pohnutkami. Jediná možnost boje s egomaniaky skutečně spočívá v obrácení jejich vlastní zbraní a skutků proti nim.

Pokud si nechcete sám sobě připadat jako parazit, kompenzujte počet jejich sviňáren, které uděláte, stejným počtem solidárních a dobrých skutků pro své kolegy, které bojují stejně jako vy. Existují samozřejmě různé kvalitativní úrovně egomaniaků, od úplných zelenáčů, se kterými si budete hrát jako kočka s myší, po ostřílené borce, na které jen stěží vyzrajete. 

Taktika ničení egomaniaků může být buď ofenzívní, nebo defenzívní. Musíte dávkovat podle stupně zasažení společnosti egomaniaky tak, aby bylo egomaniakům učiněno co největší příkoří a vaše vlastní bezpečnost nedoznala úhony. Pokládejte egomaniakovi otázky, které mají jednoznačné odpovědi. Nebude na ně schopen odpovědět, protože egomaniak vždy lavíruje s pojmy jako možná, kdyby, to se musí vyjasnit a podobně.

Pokud bude kličkovat, řekněte mu, že se obrátíte na jeho nadřízeného, protože on není schopen dát přesvědčivou odpověď. Stanovte egomaniakovi jasná kritéria. Egomaniaci si vždy libují tam, kde nejsou jasná měřítka pro pracovní výkon, třeba jako počet čehokoli, termíny, náklady.

Dejte egomaniakovi jasné zadání s cílovými hranicemi. Jednoznačně definujte zodpovědnost. Je-li egomaniak zatížen zodpovědností, snaží se ji zde sebe shodit jako býk jezdce rodea. Egomaniakovi vyhovuje situace, kdy všichni odpovídají za všechno a současně za nic. Nenechte je přesunout jejich úkoly na jiné. Většina egomaniaků je mistry na přerozdělování práce. Nakonec se jim povede udělat to tak, že oni nedělají nic a ostatní za ně všechno.

Pokud se to povede, egomaniaci si přivlastní jejich zásluhy. Obracejte se na ně pořád dál jako na zodpovědné. Egomaniakovi, jemuž nemůžete vytvořit žádné zadání, můžete nachytat do pasti. V každé firmě najdete problém, do kterého se nikomu nechce třeba problémového dodavatele.

Omočte v tomto problému egomaniaka, on většinou do toho rád vběhne, protože ho opět žene ten jeho motor dokázat, že on na to jediný má a je v tahu, a nemůže z toho ven. Egomaniak při jeho stylu práce vytváří celou řadu lží a nedodělků, které pak různě maskuje. Vy jako starý zaběhaný matador poznáte velmi rychle, kam egomaniak schoval mrtvoláky a ve vhodném čase je vytáhnete na denní světlo.

Vůbec každý neúspěch egomaniaka můžete výhodně využít, nedovedu si představit nic kouzelnějšího, než když egomaniak prezentuje stav svého projektu a vy na něj vytáhnete nějakou pořádně uleženou mrtvolu. Poštvete egomaniaky proti sobě. Pokud potřebujete rozmlátit již vytvořený shluk egomaniaků, vyberte si jeden slabší exemplář a napřete všechno úsilí přímo na něj a udolejte ho.

Ostatní egomaniaci od něj dají ruce pryč. Jakékoli spolky utvořené egomaniaky z egomaniaků jsou odsouzeny k hořkým koncům, protože egomaniaci v jejich honbě za postavením nejsou kooperativní a mají obavy z toho, že jeden přešplhá druhého. Toho můžete také využít. Taktika „utáhnout kohoutek“. Většina egomaniaků prahne po kolektivu, protože nedovedou nashromáždit dostatek informací k tomu, aby mohli pracovat samostatně. Když egomaniakovi obstavíte přísun informací, zhyne.

Nepracujte na ně, pokud po vás něco chtějí, řekněte jim, že máte jiné úkoly a ať si poradí sami. Taky můžete říct, že to nevíte nebo že na ně nemáte čas, nebo na férovku rovnou, že nehodláte svými přesčasy kompenzovat jejich neschopnost. Po tomto vyjádření notnou chvíli nepřilezou, ale egomaniak se vrací a odkud ho vyhodíte dveřmi, tam vleze oknem.

Obecným principem ochrany je dokumentace kroků egomaniaků jako první krok a následné využití takto zaznamenaných skutků. K oblíbené taktice egomaniaků patří, že chyby ze svého rozhodování okamžitě přesunou na někoho jiného, klidně taky na vás. Pokud ve vhodné době vytáhnete důkazy o tom, že k neúspěchu vedoucí postup definoval egomaniak, máte ho na lopatě. Pokud k tomu ještě připojíte vlastní návrh toho, jak se postupovat mělo, je v tu chvíli egomaniak mrtvou jednotkou. 

Stejně můžete postupovat při kritice rozhodnutí egomaniaka s využitím jejich nekonzistence. Otázka: „A proč teď postupujeme takto, když jsme před týdnem odsouhlasili jiný postup?“ je pro egomaniaka noční můrou. Egomaniak nemá žádný systém, reaguje ze dne na den a z minuty na minutu. 

Pokud dopředu poznáte, že rozhodnutí egomaniaka povede s jistotou k průseru, nechejte si dát všechny příkazy písemně. Egomaniak zadává úkoly nejasným způsobem tak, aby byl z obliga, když to pak nedoklapne. Pokud vám to udělá, nedělejte tu chybu, že byste se pokoušeli úkol nějak interpretovat. To je totiž přesně to, co egomaniak chce a na co čeká. Pak vám řekne, že jste to blbě interpretoval.

Nechte si to od něj vysvětlit, což má i ten sekundární efekt, že se ukáže, že nemá ponětí, co vlastně chce. Obecně i defenzívní strategie je poznamenána tím, že musíte téměř vše, co egomaniak vytvoří, použít proti němu. Co se začne dít, když udeříte na egomaniaka? Egomaniak, je-li vystaven tlaku a cítí-li na svém krku váš dech, začne jednat pudově. To jest jako parazit.

Zde jsou popsány nejvýznamnější reakce egomaniaků na útok. Kouřová clona, pokud je egomaniak napaden, začne mlžit. Začne interpretovat skutečnosti tak, aby jim rozmazal hrany a zamlžil vztahy a souvislosi. Příčinu začne vydávat za důsledek, pravdu za lež. Jakmile egomaniak začne s mlžením, musí být vaše logika průzračná jako křišťál a slova ostrá jako kudla starého zálesáka.

Nesmíte uhnout z vytýčené cesty. Jak již bylo napsáno, egomaniaci se vystříhají slovům ano a ne. Pro egomaniaka je ortelem smrti věta: Je to tak, anebo není? Poslouchat pravdu je pro egomaniaka něco jako pro člověka jíst mochomůrku zelenou. Může jí kousek pozřít, ale celá ho zabije. Egomaniaci vás začnou vydírat nějakými historkami, které mají ukázat, jak byl k nim osud zlý.

Moje zkušenost je však taková, že zlým osudem stižení lidé většinou nikomu nic nevykládají a tak je také třeba přistupovat k těmto povídačkám. Je třeba zmínit jeden negativní aspekt likvidace egomaniaka. Je natolik závažný, že kvůli němu bývá někdy egomaniak nesmrtelný, jako hrdina v dlouhém seriálu. Hodně egomaniaků je tolik sebevědomých nikoli pouze kvůli hypertrofii ega, ale díky tomu, že disponují určitým zázemím.

Kdo si myslí, že do soukromých a zahraničí řízených firem nedosahují dlouhé prsty všelijakých strýčků, je na velkém omylu. Chci tím říct, že pokud odstřelíte egomaniaka a učiníte stop jeho kariéře, můžete počítat s protizásahem jeho ochranitelů. Pokud tedy pracujete na egomaniakovi se silným zázemím, je zapotřebí mít připraveno dostatek podkladů pro vlastní obranu, až jeho impérium vrátí úder. Mezi egomaniaky je málo individuálních hráčů, kteří bojují osamoceně, většina z nich nějaké zázemí má.

Musíte tedy předem zvážit, zda se vám útok na dobře opevněného egomaniaka vyplatí. Díky značně turbuletním podmínkám se může ochrana egomaniaka zcela zhroutit a ten je potom bezbranný jako šnek bez ulity. Stejně tak pokud egomaniakovi způsobíte dostatek problémů, jeho ochranitelé zjistí, že je to neskutečný idiot a dají od něj ruce pryč. Přemístí ho jinam, kde jim nebude dělat tolik ostudy a tam se s ním zase musejí vypořádat po svém.