Ahoj, teď mi hlavou proběhly zajímavé myšlenky a najednou mi to došlo, uvědomil jsem si různé souvislosti, které mají různé důsledky nebo příčiny. Obávám se, že tahle zpověď bude delší, jelikož to ze sebe plynule vychrlím. Přemýšlel jsem. Trochu jsem porovnával aktuální moje nálady s těmi dřívějšími, kdy můj život byl taky úplně špatný, ale přece jenom něco bylo jinak něco bylo jiné. Potom mi došlo, co se změnilo v mém myšlení a došlo mi, že ta změna je vlastně v důsledku hodně negativní. Před několika lety, nezáleží přesně kolika, když jsem byl o něco mladší jsem měl do života hodně velké nadšení a cíle.

Vždy jsem snil o tom, jak budu v životě hodně úspěšný, dával si velké cíle, či jsem si dokonce myslel, že budu úplně nejlepší, zkrátka jsem byl doslovný snílek. V tu dobu v tom bylo i veškeré nadšení, nebyl tam žádný syndrom vyhoření, jenom víc stresu a nástup na depresi. Ty velké cíle byly vlastně náhražka mého chudého života, protože jsem byl vždycky nula, bylo to prakticky všude ať už ve škole, mezi kamarády i když jsem byl sám. Vždy jsem se cítil horší, pomalejší, hodně věcí jsem neuměl, byl jsem pozadu. Konkurenti byly lepší. Proto jsem chtěl být lepší i já a dával si vysoké cíle.

Dříve jsem hodně přemýšlel a marně hledal pravdu a lásku, ale problém byl v mojí naivitě, pro moje cíle a přání jsem skoro nic nedělal, aniž bych si to dokázal uvědomit, vlastně to bylo takové nucení. Byl jsem zvyklý sedět u počítače, hrát hry, být na internetu a nebylo pro mě zvykem jakákoliv větší aktivita a snaha. Z toho plynulo, že jsem ničeho nedosahoval, ani jsem neměl větší nebo trvalejší motivaci, přesto jsem chtěl být ve všem lepší, ale pořád to bylo naopak. Ve skutečnosti jsem žil špatně, měl jsem špatnou životosprávu, vždycky přišel ze školy a hned sednul na počítač.

Celé to byla jedna velká závislost, hry, internet, když pominuly hry, přišel internet, hodně jsem poslouchal songy klidně hodiny v kuse na povzbuzení, ale bylo to vlastně bez výsledku, když jsem ten den nešel ani ven. Samozřejmě ven sem chodil i občas cvičil, ale ne moc často a pravidelně. Když se mi kumulovaly problémy a bylo toho na mě moc, přecházel jsem plynule do deprese. Problémy byly hlavně ve škole s učením a známkami, ale jak to bývá ve většině rodin, tak jsem se i hádal často s rodiči, což člověku nepřidá.

Stresy byly pořád větší, ve škole jsem měl už velké úzkosti a věděl jsem, že je to zlé, nebyl jsem ještě úplně zlomený člověk, ale těch sil něco zlepšit a dělat už moc nezbylo, prakticky už to nešlo, jenom jsem víc seděl u počítače a pořád dokola. Nemělo to řešení a perspektivu, byla to sestupná cesta. Nedokázal jsem se oklepat ani během školních prázdnin ať už letních nebo kolem Vánoc, pár let už to bylo v celku dost zlé. Klíčová a osudová chyba byla, že během této doby jsem ještě dokázal najít vztah s holkou, samozřejmě mi to pomohlo a byl jsem šťastnější a najednou měl pocit, že ten život je dobrý, ale bohužel ten vztah nevyšel, byl jsem celkem dost impulsivní a nerozvážný, nepřemýšlel o tom a nevěděl co vůbec chci.

Vztah ztroskotal ze dne na den, stačilo k tomu nedorozumění, nějaký impuls a bylo po všem. Uzavřel jsem se do sebe, nedokázal jsem ani tu holku kontaktovat a říct, že se omlouvám a aby to pokračovalo dál. Když přišla těžší fáze deprese a uvědomil jsem si svoje problémy jako závislost na internetu, byl tam takový klíčový okamžik, který má význam dodnes. Právě dnes mi došlo, jak moc je to klíčové a proč se věci vyvinuly, jak se vyvinuly. Tenkrát se totiž zformulovala myšlenka, že na internet už vůbec nebudu chodit, místo toho budu chodit častěji ven a trávit čas lépe.

Právě tenkrát to byla strašně čistá a dobrá myšlenka, která mi dávala význam opravdu hodně. Jenže nebyl jsem na to připravený. Výsledek byl takový, že jsem sice byl bez internetu, ale v té fázi deprese to bylo vlastně celé špatné a křehké. Proto byl důsledek, že jsem se k závislosti vrátil, a to v plné míře. Ta skvělá původní myšlenka úplně vzala za své, ztratila význam, a to je právě klíčové pro mě dodnes, protože jsem si uvědomil, jak se to se mnou táhne do teď. Navíc se mi časem zhoršily zdravotní problémy a objevily nové, zhoršil se spánek a všechno se začalo zhoršovat, objevily se nové závazné problémy a ty staré se vlastně vůbec nevyřešily, ale naopak spíš ještě zhoršily.

Nejhorší je, když si člověk uvědomí, kolik toho dokáže sežrat. Je to děsivé. Kilogramy cukru, stovky čokolád, zmrzlin, bonbónů ovšem během jednoho měsíce a takhle se to táhne cca už hodně let. Proto myšlenka přestat jít sladkosti má pro mě stejný význam jako přestat být na internetu. A teď závěrem. Klíčová tedy byla myšlenka nebýt na internetu v celé své kráse. Mělo to být trvalé, dlouhodobé a mělo to být správné a přinést výhody z toho plynoucí. K této myšlence se tedy vracím znovu a najednou se mi to hrozně líbí.

Najednou cítím, jak je snadnější se té závislosti zbavit, když to člověk bere vážně, jako jednu životní cestu, nikoliv že si řeknu nebudu tam rok, měsíc a potom občas, možná. Kdepak já na internetu už nechci být vůbec trvale dlouhodobě klidně rovnou můžu říct do konce života. Samozřejmě v nezbytných důvodech na něj budu chodit, ale už nikdy jako volnočasovou aktivitu nebo rozptýlení. Stejně to chci mít s těmi sladkostmi, už nikdy, chci jíst zdravě, chutnají mi třeba brambory, ty trochu sladké jsou, ale je to zelenina, je to zdravé a dobré.

Pointa je v tom, že ty životní hodnoty a postoje se musí plnit úplně, zcela, dlouhodobě, nikoliv jenom okrajově, a to co chci nebo nechci mít nějak pokaždé trochu jinak. Ne když je to trvalé a jasné, je to jednoduché a takže to dává i smysl. Je to jasné, zřetelné. Takhle to chci mít do konce života. No a co teď? Až se dám konečně do pořádku, konečně si chci najít dobrou práci, holku, žít dobrý život. Chodit hodně ven mezi lidi, těšit se dobrému zdraví a spánku. Ničeho nelituji, připadám si mladý až se budu cítit líp a najdu si holku, tak si dost pravděpodobně budu připadat ještě mladší. Život je cesta, chce to se poučit z minulosti a uvědomit si některé důležité věci, podle toho žít příště líp.