Donald Trump to nebude to mít lehké, současná situace v USA a ve světě není zrovna ideální už dlouhou dobu, navíc je zde problém s tím že stroje a programy berou lidem možnost získávat prostředky ke svojí existenci, každé radikální politické rozhodnutí má nějaké následky, se kterými se nepočítalo. Donald Trump se zase vrátí do prezidentského úřadu od 20.1.2025, a bude čelil mnoha nečekaným výzvám. Situace v USA i ve světě je složitá a ovlivněná mnoha faktory, které se během posledních let ještě prohloubily, například ekonomickou nerovností, technologickou automatizací, a geopolitickým napětím. Právě technologie a pokročilé programy postupně mění trh práce, což zvyšuje nezaměstnanost nebo vytlačuje lidi do méně stabilních a méně placených zaměstnání.
Tato problematika může být pro Trumpa i další politiky jedním z klíčových bodů otázka, jak reagovat na skutečnost, že automatizace a umělá inteligence ohrožují tradiční pracovní místa. Bez konkrétních kroků a podpor mohou tyto změny vést k sociálním nepokojům, zejména pokud si lidé budou stále obtížněji hledat zaměstnání, která jim umožní důstojný život. Radikální politická rozhodnutí pak, jak zmiňujete, často přinášejí neočekávané následky. Mohou sice krátkodobě zlepšit určité oblasti, ale nepromyšlená rozhodnutí mohou také destabilizovat jiné sektory, ať už jde o ekonomiku, zahraniční politiku nebo sociální soudržnost.
V kontextu Trumpova vedení to může znamenat další polarizaci ve společnosti a těžkou práci na překonání hlubokých rozkolů, které v USA i ve světě existují. Donald Trump je jako Vladimir Putin, jde o silné osobnosti které si hrají na všemocného svatého boha. Donald Trump a Vladimir Putin jsou skutečně výrazné osobnosti s výrazným vlivem na své země i na globální dění. Oba se prezentují jako silní lídři, kteří se nebojí rozhodovat samostatně a obcházet zavedené normy, což může připomínat jejich snahu o „božský“ status nebo o to, být vnímáni jako rozhodující a neohrožené autority. Trump i Putin využívají image silného vůdce, který chrání „pravé“ zájmy národa, přičemž jejich politický styl staví na populismu a na polarizaci společnosti.
Rádi zdůrazňují své osobní zásluhy a mívají sklon podceňovat nebo přímo zpochybňovat oponenty a kritiky. To posiluje jejich autoritu u určité části populace, která je vnímá jako „jedinou správnou volbu,“ ať už z důvodů národní hrdosti, identity, nebo ekonomických slibů. Oba lídři si také uvědomují význam mediální kontroly a manipulace s veřejným míněním. Ať už jde o tradiční média, sociální sítě nebo státem ovládané kanály, oba efektivně využívají tyto platformy k formování obrazu o sobě i o svých oponentech. Ale zatímco Putinův styl vlády bývá vnímán jako centralizovaný a založený na dlouhodobé kontinuitě a autoritativním vlivu, Trump je spíše impulzivní a zaměřený na rychlé změny a osobní kontroverze, čímž často vytváří kolem sebe chaos.
Putin si také zakládá na pevném kontrolním systému, zatímco Trump má sklon být více neformální a méně předvídatelný. Oba jsou ale příkladem lídrů, kteří věří, že jejich osobní rozhodnutí a vize mají přednost před tradičními politickými strukturami nebo mezinárodními normami. Připadá mi to jako by oba prezidenti měli za svatou bibli starou knihu Vladař. Přirovnání k Vladaři od Machiavelliho je docela trefné, protože oba lídři často využívají postupy a myšlenky, které tato kniha popisuje například bezohlednou politiku, pragmatismus a pragmatické ohýbání pravidel ve svůj prospěch. Vladař je praktický manuál, jak si udržet moc a vliv, a jeho rady o tom, jak vyvolávat strach, manipulovat veřejným míněním a ignorovat morální dilemata ve prospěch vyšších cílů, mohou být skutečně inspirací pro politiky, kteří se orientují na upevnění své moci.
Oba lídři často volí cestu polarizace a využívají strategií, které jim zajišťují loajalitu a respekt určité části populace, což připomíná Machiavelliho postřeh, že „je lepší být obáván než milován,“ pokud si chce vládce udržet stabilitu. Vytvářejí obraz silné, nezlomné autority a nebojí se jít proti zavedeným pravidlům nebo dokonce pravdě, pokud to pomůže dosáhnout jejich cílů. Tato taktika může vést ke konfliktům, ať už vnitřním nebo mezinárodním, ale oba prezidenty jejich přístup také posílil dokázali kolem sebe shromáždit oddané stoupence a budují svůj odkaz na tom, že stojí mimo běžné politické struktury.
Přesně jako Machiavelliho vládce se cítí povoláni k tomu, aby dělali „nezbytné“ kroky pro „vyšší dobro,“ a sami se často staví do role ochránců národa, kteří chápou, že moc je třeba někdy uplatnit bez ohledu na běžné morální zásady. Ve výsledku se oba prezidenti často ocitají ve střetech s oponenty, kteří považují jejich styl vlády za příliš autoritářský nebo rizikový, ale právě tato neústupnost a pragmatismus jim pomáhají si udržet vliv a respekt u části společnosti přesně v duchu toho, co Vladař radí pro dosažení a udržení moci.