Diktátoři v totalitě si hrají na boha

Jako blesk z čistého nebe se objeví nový diktátor (Hitler, Stalin, Mao Ce-tung) ulice se jen hemží zachmuřenými muži v uniformách, na svět se najednou díváte přes nový filtr a někde v dálce zní střelba a vybuchují bomby. Jenže nic nemůže být vzdálenější pravdě. Totality nesestupují z nebes: dobrovolně si je volí lidé, kteří v nich vidí naději a změnu k lepšímu. Totality nenastupují skokově: nastupují plíživě, tak pomalu, že si toho ani nevšimnete.

Není tam pevná hranice, kdy byste si řekli „Ahá! Tak dneska začíná totalita“. A vždy fungují tak, že máte dojem, že se vás to netýká a to, co vidíte okolo sebe, vám nedává dostatečný důvod se bouřit nebo utíkat. Ti samí úředníci, policisté, soudci, autobusáci, popeláři, a nakonec i vy děláte pořád tu samou práci, v ulicích pořád jezdí ta samá auta a autobusy, stejně jako dříve jezdíte s přáteli na chatu nebo na víkendy do přírody a stejně jako předtím kritizujete politiky. 

Jistě, jsou tu nějaké drobné změny, byť je tak snadno nepostřehnete na první pohled. Tak třeba je zatýkáno stále více teroristů. Takže ano, čas od času se dočtete o nějakém procesu s teroristy, kteří se přiznali, občas policie zastavuje auta a nějakého teroristu hledá ale to přeci není nic, co by se vás týkalo. Vtip je totiž v perfektním systému, který v lidech vytváří dojem, že jich se to netýká.

Než vláda pozatýká, „převychová“ či zlikviduje nějakou skupinu, vždy z ní ve všeobecném povědomí udělá menšinu, kterou patřičně očerní, takže si zbytek populace řekne, že to se jí netýká, ti „divní“ si to zaslouží a s klidnou myslí to přejde bez povšimnutí, mnohdy to dokonce podpoří. Možná změníte názor, když za něco úplně absurdního seberou pána odvedle, se kterým jste se po léta tak trochu kamarádili.

Ale červíček pochybností začne hlodat. Najednou jste mnohem citlivější na to, kolik pravomocí policie během posledních pár let získala. V novinách se snažíte číst mezi řádky, za co vlastně skutečně sebrali tu poslední skupinu extremistů, škodících společnosti nebo rozvracejících demokracii či ekonomiku. A pak vám jednoho dne přijde obálka s modrým pruhem. 

Racionálně vzato nemáte žádný důvod k obavám. Vždyť je to jen předvolání na úřad kolikrát jste za svůj život něco takového dostali?  Jen nějaká formalita, omyl, nebo úřední buzerace. Stačí tam zajít a odmítnout podat vysvětlení. Možná, že žijete v totalitě. Možná, že okolo vás zatýkají nevinné lidi, akorát se o tom nikdo nedozví. Možná, že teď je řada na vás. Další den si vezmete aktovku a jdete na úřad podat vysvětlení, jako již stokrát. Rutina. O nic nejde. 

Až na to, že tentokrát se z úřadu nevrátíte. Už nikdy. Ale pozor, víme o vás všechno! Rozdíl mezi totalitou, potažmo diktaturou, a „normálním životem“, na jaký jsme všichni zvyklí, totiž nespočívá v zavedení něčeho nového: mechanismy jsou stále stejné. Ti stejní úředníci stále jen „dělají svou práci“, občanům stále chodí ty stejné výzvy, aby se dostavili, policie pořád stejně „předvádí“ lidi k soudům, na úřady a k nástupu do vězení, vyšetřovatelé pořád používají pořád stejné psychologické triky, aby oblbli a zlomili podezřelé a donutili je přiznat se i k tomu, co neudělali, a kamery pořád stejně sledují všechny, kdo prochází okolo. 

Systém se nemění, ale mění se cíle. „Nepřáteli státu“ je daleko více lidí než předtím. Je velmi snadné se dostat na ten nesprávný seznam. Téměř každý je členem nějaké sociografické skupiny, která se během pár týdnů mediální kampaně může stát „vyvrheli“ v očích všech ostatních, takže když na ni pak udělají zátah, všichni jen pokývnou hlavami a případně podepíší petici za exemplární trest. Daleko více lidí také porušuje stále více všetečných zákonů a na policii je daleko větší tlak, aby je „řešila“.

Takže jakkoli kamerový systém zůstává stejný, zatímco před rokem šly výstupy do koše, dnes se bedlivě kontrolují. Totalitní stát zasahuje do každé sféry života obyvatelstva, formuje jeho názory na každou věc. Diktátorská může být vláda nebo parlament nebo zvolený prezident nebo rada kněží. Mučírny a vyhlazovací tábory byly potřebné, až když selhalo přesvědčování. A zde přesvědčování fungovalo perfektně. V Německu Hitler nabídl nezaměstnaným, zoufalým lidem žijícím v nefunkčním státě právo, pořádek, práci a sociální jistoty a oni si jej demokraticky zvolili.

Co zvolili v desetitisícových davech za ním táhli ulicemi! Všem těm totalitám stačilo málo: dát lidem ve zdecimovaném státě naději na lepší zítřky! Katalyzátorem nástupu každé z totalit byl nefunkční stát, neplnící ani základní funkce, které od něj občané čekali, ve spojení se zdevastovanou ekonomikou, kolapsem politických systémů a celkovou ztrátou naděje: všichni viděli, že jedna éra končí a chtělo by to něco nového. Ano, bude líp, jakmile lidi dostanou do hlavy kontrolní čipy, které je odříznou od reality, z lidí se stanou loutky na dálkové ovládání, nahradíme lidem zlou realitu za dobrou virtuální realitu, ve které budou psychicky svobodní, co na tom že jejich tělo bude ubohým otrokem, který zná jenom špinavou namáhavou práci. 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *