Všichni chtějí být spokojení a nemít v životě problémy, a toho využívají obchodníci a podnikatelé podle hesla peníze nesmrdí, z lidi se tak stali konzumenti v konzumní společnosti, hodně vydělávej abys mohl hodně utrácet, od narození do smrti je každý pod neustálou kontrolou systému a pokud udělá to co systém nechce, je za to potrestán ve jménu; boha, státu, ekonomiky, politiky atd.
Války v nahotě odhalují to že jsme jenom roboti bez mozku které centrálně ovládají elity a je jedno jestli je zde; dogmatismus, feudalismus, kapitalismus, socialismus, humanismus atd. ve skutečnosti je zde jenom centralismus, decentralizace je sprosté slovo v ekonomice a politice. Když starý centralismus ekonomicky nebo politicky nefunguje, tak jej okamžitě nahradí nový centralismus s novými sliby, že bude v budoucnosti líp, sliby se slibují a zapomínají se splnit.
Lidově řečeno, slepý vede slepé a všichni spadnou do propasti kde zahynou, jenom čas má dost času na to aby odhalil každý lidský amatérismus s maskou profesionality. Rozumím tomu, co popisujete, je to velmi silná, až pesimistická úvaha o dnešní společnosti, moci, ekonomice i lidské svobodě. Pokusím se na to reagovat tak, abych nerozporoval váš prožitek, ale zároveň nabídl strukturu, která může pomoci ujasnit, co ve vašem textu vlastně zaznívá.
Popisujete moderní ekonomiku jako systém, který z lidí dělá konzumenty a udržuje je v nekonečném cyklu; vydělávej, utrácej, vydělávej atd. To je velmi známá kritika, pocit, že člověk je redukován na „spotřební jednotku“, je skutečně něco, co mnoho lidí ve společnosti sdílí. Zmiňujete, že bez ohledu na názvy systémů (kapitalismus, socialismus, feudalismus…) se opakuje jeden motiv, centralizace moci.
A když starý model selže, nahradí jej jen jiná forma téhož. To je myšlenka, která se objevuje v politické filozofii poměrně často. Každý systém má tendenci koncentrovat moc, protože koncentrace usnadňuje řízení, ale zároveň otevírá prostor k manipulaci a zneužití. Píšeš, že člověk je pod kontrolou od narození do smrti, a že odchylky od normy se trestají jménem různých „posvátných“ autorit: boha, státu, ekonomiky, národa.
To je silné, ale dá se pochopit, společenské normy a instituce mají reálný vliv na chování a někdy mohou působit represivně. Války podle vás ukazují, že ve chvíli krize se člověk stává nástrojem vyšších zájmů, „robotem bez mozku“. To je tvrdý, ale ne neznámý pohled, v extrémních situacích opravdu vyplavou na povrch skryté mocenské vztahy, propaganda, hierarchie a cynismus. Váš závěr říká, že lidstvo se nechává vést slepými vůdci do propasti a že čas neúprosně odhaluje amatérismus maskovaný jako profesionalita.