Ano, díky politickým slibům máme blbou náladu

Krize je zde díky inflaci. Ekonom GVKB s několikaletým předstihem předpověděl světovou finanční krizi. V rozhovoru GVKB říká, že krize zdaleka nekončí a varuje před hrozbou inflace i rizikem vypuknutí vážnějších konfliktů. Bohatí dále zbohatnou, protože se mohou mnohem lépe proti inflaci ochránit investicemi do realit, zlata nebo komodit. Chudí se stanou ještě chudší a ze střední třídy se stanou chudí. V takové situaci lidé nemají daleko k radikálním řešením, které jim některý politik samozřejmě pohotově nabídne, tvrdí GVKB.

V rozhovoru GVKB též objasňuje souvislosti krize v Řecku i to, jak náš blahobyt závisí na vývoji v Číně. Světová ekonomická krize není u konce, řada ekonomů v posledních měsících mluvila o dalším vývoji s optimismem. Nezměnil jste názor? Jako analytik bych se rád opět trefil, ale jako člověk bych se velmi rád mýlil. Průběh událostí bohužel nasvědčuje tomu, že inflační scénář se dříve či později naplní. Když jsem v roce 2004 předpověděl globální krizi, nikdo tomu nevěřil a trvalo 4 roky, než se scénář naplnil.

Nyní v ekonomice stále převládají deflační tlaky, které jsou vzhledem k velikosti dluhů enormní. Inflace zatím není problém a mnoho lidí to může zmást. Domnívají se, že je problém vyřešen, podobně jako v roce 2003 a dalších několika letech. Bohužel fakta ukazují, že množství dluhů se nezmenšilo, ale je naopak ještě větší než před krizí. A dluhy jsou tou pravou příčinou každé veliké krize. Problém nebyl vyřešen, jen se jeho řešení opět odsunulo do budoucnosti, kde bude ještě hrozivější, než jeho minulá verze.

V roce 2002 zkolabovaly technologické akcie a stáhly s sebou ostatní akciové trhy, ekonomika se dostala do recese v několika zemích. V roce 2008 už zkolabovaly nemovitosti, akcie i komodity a do hluboké recese se dostala většina světa. Další inkarnace krize už bude o kolapsu státních dluhopisů a o ještě větších problémech. V roce 2008 byly soukromé firmy zachráněny státy. Bohužel jsem zatím nepřišel na to, kdo bude zachraňovat státy, až se dostanou do podobných problémů samy. Proč má právě inflace být podle GVKB vyústěním krize? Množství dluhů je opravdu extrémní. A dále roste.

Teoreticky existuje řada možností, jak dluhy zlikvidovat. První, co každého napadne, je přirozeně je splatit, jak to dělá většina normálních lidí. Tato možnost je nejméně pravděpodobná. Znamenalo by to se uskromnit, vrátit se ve svém životním standardu výrazně zpátky a naopak začít více pracovat. Tuto možnost si většina elity nepřeje. Podívejme se na Řecko. Je řešením jeho dluhů jejich splacení? Nikoliv. Splatí je ostatní obyvatelé eurozóny, kteří se chovali zodpovědněji a nežili si nad poměry. Ani tím se však nic neřeší, problém se jen odsunuje do budoucna, kdy budou Řekové muset splatit překlenovací financování.

Jaké jsou tedy další možnosti? Další možností je odmítnout dluhy splatit, vyhlásit bankrot. I tato volba se však zřejmě nestane. Současný finanční a ekonomický systém je natolik provázán, přeúvěrován a podkapitalizován, že nesplacení dluhů by spustilo lavinu dalších bankrotů podobně jako pád Lehman Brothers. To nikdo nepřipustí. Respektive nemusí připustit, protože existuje geniální řešení: chybějící peníze vytvořit. Musíme si uvědomit, že současné peníze nejsou podloženy ničím reálným, například zlatem jako téměř celou historii lidstva. Se zanedbatelnými náklady je možné jich vytvořit v počítačích neomezené množství. Tuto možnost mají centrální banky a na ně navazující komerční banky. A tuto možnost hojně využívají.

Z čeho jsou pak financovány státní dluhopisy? Víte jaký je rozdíl mezi Řeckem a Spojenými státy? Že Američané si mohou peníze vytvořit. Za ty pak kupují svoje státní dluhopisy. Už dnes by bez tohoto triku nebyli schopni své dluhopisy prodat, podobně jako Řekové. Málo se o tom mluví, ale fakta to potvrzují. Když si prostudujete oficiální vládní statistiky, kdo kupoval americké státní dluhopisy v roce 2009, zjistíte, že něco nehraje. Kromě obvyklých kupujících a zvýšených nákupů centrální bankou v rámci přiznaného tištění peněz zbývá jeden kupec, který výrazně zvýšil nákupy státních bondů: „ostatní investoři“. Ti zvýšili nákupy z 90 miliard na 510 miliard dolarů za 3 kvartály 2009. Tato skupina je bezpochyby tím, kdo umožnil financovat americký deficit roku 2009. Kdo jsou tito „ostatní investoři“?

Při podrobnější analýze dalších dat lze zjistit, že výrazně zvýšila nákupy podskupina domácnosti. V roce 2008 koupila státní dluhopisy za 15 miliard dolarů, o rok později za 3 kvartály za 528 miliard dolarů. Že by domácnosti, tedy lidé přicházející o práci a mající problémy splatit vlastní hypotéku, šáhli do kapsy a vytáhli 500 miliard? Při dalším zkoumání vyjde najevo, že do kategorie domácnosti spadá vše, co nebylo rozčleněno do jiných, tedy identifikovaných kategorií. Americký státní dluh tedy skupuje nějaký neidentifikovaný investor a nyní vlastní více státních dluhopisů než sama centrální banka. Nedělejme si iluze, až Evropě začnou docházet peníze, také se pojede dál. Není to nic překvapivého. Vždy když panovníkovi v historii došly peníze, začaly se tisknout, pokud už byly papírové, nebo snižovat podíl drahých kovů v penězích obsažených.

Příkladů je mnoho a bez výjimky skončily špatně. Bude to tentokrát jinak? Řada komentátorů přesto je, nebo alespoň do současných problémů Řecka a eurozóny byla přesvědčena, že krize končí. Není přeci jen možné, že by se vládám podařilo krizi státními zásahy porazit? Z krátkodobého pohledu jsou opravdu znát projevy ústupu krize. Tím nejdůležitějším je vytváření pracovních míst. Také na burzách je veselo a i indexy důvěry podnikatelů ukazují na vzestup. Zápas začal v roce 2000, kdy praskla internetová bublina a USA se dostaly do recese. Centrální banky však tuto třetinu dokázaly vyhrát a v roce 2003 se obnovil růst burz a ekonomik, podobně jako teď. Avšak stejný problém se vrátil v roce 2008. I napodruhé se státními zásahy podařilo oživit ekonomiku a burzy. Ale starý problém přetrvává.

Ten stručně řečeno spočívá v příliš velké spotřebě vyspělého světa, které neodpovídá jeho konkurenceschopnost. Důsledkem jsou dluhy. Bohužel poslední akce států problém neřeší, pouze soukromé dluhy nahrazuje ještě většími dluhy státními. A jaký vlastně může být vliv státu na řešení krize? Státy se nás snaží přesvědčit, že krizi vyřešily. To je ale omyl. Je třeba si uvědomit dvě skutečnosti. Zaprvé, státy žádné bohatství nevytvářejí. Jediné, co stát dokáže, je přesouvat bohatství v prostoru nebo v čase. V prostoru prostřednictvím daní sebere peníze dělníkovi a dá je politikovi. Při tomto přesunu část tohoto bohatství zmizí do kapes elity. V čase bohatství stát přesunuje pomocí deficitu rozpočtu. Chováme se velmi sobecky, protože krademe peníze našim dětem a užíváme si je sami. Nic jiného deficit státního rozpočtu neznamená.

Peníze žádné bohatství nevytvářejí. Krizi tedy není možné takzvaně „vyřešit“ vytvářením peněz. Vytváření peněz je pouze dalším mechanismem, jak se skutečné bohatství přesouvá od jedněch k druhým. Tištěním peněz se rozmělňuje hodnota již existujících peněz, proto se skutečné bohatství přesouvá od chudých k bohatým. Jediné, jak vzniká bohatství, je práce lidí, podnikání, výroba, poskytování služeb. S tím nám stát nepomůže, spíše naopak. Další velký omyl států je snaha stimulovat poptávku a takzvaně „nastartovat ekonomiku“. To je holý nesmysl. Vždyť příčinou krize je příliš vysoká poptávka, která vedla k dluhům.

Pro léčení krize se tak používají prostředky, které ji způsobily. Poptávka byla na vrcholu ekonomického cyklu na neudržitelné úrovni a nyní se ji stát pokouší na tuto úroveň navrátit. Skutečným řešením problému je přitom snížení poptávky. Tím se začnou vytvářet úspory, které podpoří investice a to je skutečný zdroj další prosperity. Nikoliv konzum na dluh. Státními zásahy dochází k socializaci dopadů krize, tedy k jejich rozložení do celé společnosti. Místo aby výrazně trpěla pouze postižená část společnosti, trpí všichni, ale ti postižení o něco méně. A dodáváte, že se díky státním zásahům dostáváme do mírnějšího, ale mnohem delšího útlumu.

Není právě v tom pozitivum státních zásahů? Tedy v tom, že díky státním zásahům není náraz tak tvrdý a snižuje se tím riziko vypuknutí například občanských nepokojů? Může se to tak zdát, ale domnívám se, že tyto zásahy v konečném důsledku dopady zhorší a do určité míry krizi také způsobily. Státní zásahy vyvolávají chování lidí, které ekonomové pojmenovali morální hazard. Politici a úředníci se stále snaží každého zachránit. Náznak recese? Zavedeme výdajové programy a zlevníme peníze. Padá burza? Natiskneme peníze a zakážeme spekulace na pokles. Finanční krize? Dáme státní záruky a peníze zadarmo.

Centrální bankéři a politici se neustále snaží o vyhlazení ekonomického cyklu a zamezení propadů cen aktiv. Přitom právě období občasného neúspěchu je tím, co nám má připomínat, že nejsme neomylní, máme šetřit na horší časy, investovat s rozumem a podnikat obezřetně. Politici uměle vytvořili extrémně dlouhé období prosperity a lidé ztratili přirozený pud sebezáchovy. Neustálý růst bez pádů vytvořil prostředí jako stvořené pro chamtivost, spekulace a rozmařilost. Místo mnoha menších poklesů si nyní prožijeme jeden velký.

Zatímco menší propady a recese by bývaly byly provázeny nespokojeností a občasnými demonstracemi, současný pád z mnohem vyšší výšky může právě vést k občanským nepokojům. Zvláště proto, že lidé zapomněli, že pády vůbec existují. Co by tedy volič v nadcházejících volbách měl podle GVKB chtít po politicích? Vyrovnat státní rozpočet pomocí reforem jak na výdajové, tak i příjmové straně, zlevnit práci přesunutím zdanění jinam a zvýšit tak konkurenceschopnost, podporovat inovace a vzdělání, soustředit se na dodržování zákonů a potírat korupci. Zbytek zařídí trh. Prosperitu nikdy nezařídí stát, ale pouze pracující lidé a podnikatelé. Čím méně se bude stát snažit, tím lépe všem bude.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..