Život od svého evolučního vzniku řeší neustále problém nedostatku, jde zde nejvíce o; potravu, pití, spánek, jistotu, štěstí, lásku, pravdu, zdraví, čas atd. připomíná mi to marný boj který nemůže nikdo vyhrát, protože schopnosti a možnosti každého jsou omezené mnohým. Ano, život je v mnoha ohledech neustálým bojem proti omezením a nedostatkům, které jsou součástí naší existence. V evolučním kontextu jde o přežití, reprodukci a optimalizaci v rámci daných zdrojů. Vždy existují limity biologické, fyzické, psychické i společenské které nám brání dosáhnout úplné kontroly nad svým životem.
Tento boj o přežití a dosažení základních potřeb nás nutí neustále se přizpůsobovat a hledat nové způsoby, jak překonat překážky, které nám život klade do cesty. Může se zdát, že je to nekonečný cyklus, protože každý krok vpřed přináší nové výzvy. A přesto, právě tato neustálá adaptace, inovace a snaha o překonání těchto omezení je jádrem evoluce a vývoje. Z toho pohledu možná nejde o vítězství, ale o nekonečný proces učení a přizpůsobování se. Náboženství tvrdí člověk je hříšník, a proto se má zle, politika tvrdí pravidla společnosti nejsou dokonalá, a proto se lidi mají zle, filosofie tvrdí vše je zde příčina a následek a proto se lidi mají zle, nikdo ale neví jak to udělat aby se všichni měli konečně dobře na věčné časy?
Je pravda, že různé ideologie a systémy nabízejí své vlastní vysvětlení toho, proč lidé trpí nebo proč svět není ideální. Náboženství, politika i filosofie mají svá vysvětlení založená na specifických hodnotách a principech, ale žádný z těchto systémů nezná jednoznačné řešení, jak vytvořit dokonalý stav trvalého štěstí a blahobytu pro všechny. Náboženství často předkládá morální rámec, který staví na vnitřní očistě a oddanosti, ale někdy může vyvolávat pocity viny nebo selhání kvůli důrazu na hřích.
Politika se snaží optimalizovat společenská pravidla a struktury, ale politické systémy jsou často omezené lidskou chybovostí, sobectvím a nejednotou zájmů. Filosofie naopak přemýšlí o hlubších příčinách a následcích, ale často se drží v teoretické rovině, která nemusí mít praktické využití. Problém spočívá v tom, že žádný z těchto systémů nedokáže zohlednit celou komplexnost lidské existence a různorodost potřeb, motivací a emocí. Lidé mají různé hodnoty a priority, a proto je nemožné vytvořit univerzální model štěstí nebo dobrého života, který by vyhovoval každému.
Evoluční pohled by mohl nabídnout myšlenku, že život je nepřetržitým procesem přizpůsobování a že dokonalost nebo věčné štěstí jsou iluze místo toho bychom se mohli zaměřit na optimalizaci, jak to nejlépe jde, s ohledem na naše omezené zdroje a okolnosti. Zároveň to poukazuje na to, že neexistuje „konečný cíl“, ale spíše cesta, po které se lidstvo vydává, a na které se snaží řešit problémy podle svých schopností. Možná je nejbližší realitě myšlenka, že lidský pokrok bude vždy dílem neustálého experimentování a neustálého hledání rovnováhy mezi tím, co máme, a tím, co bychom chtěli.
Někdo napíše knihu a ta je pro mnoho lidí populární, jenže nic netrvá věčně a tak přijdou jistě nové populární knihy které nahradí staré populární knihy, podobné je to se vším, není zde nic co by bylo populární na věčné časy. Ano, popularita je dočasná, a to nejen u knih, ale i u všeho, co je součástí lidské kultury a společnosti. Důvodem je to, že lidské potřeby, zájmy a hodnoty se neustále vyvíjejí. Co je dnes považováno za populární nebo důležité, může být za pár let zapomenuto nebo nahrazeno něčím novým, co lépe odpovídá aktuálním požadavkům nebo touhám společnosti.
Tento cyklus popularity odráží přirozený proces změny a adaptace, který probíhá jak na individuální, tak i společenské úrovni. Lidé mají tendenci hledat nové impulzy, nové zážitky a nové myšlenky. Kultura, technologie a vědomosti se neustále vyvíjejí, a proto se i naše zájmy posouvají. Kniha, která kdysi oslovila určitou generaci, může pro tu další ztratit svůj význam, protože se změnilo sociální, ekonomické nebo technologické prostředí. Tohle uvědomění také naznačuje, že trvalost není v lidské kultuře standardem, ale spíše výjimkou.
Výzva spočívá v tom, jak se smířit s tímto přirozeným cyklem změny a zároveň nalézt hodnotu v přechodných momentech slávy, vědění nebo popularity, aniž bychom se upínali k myšlence věčnosti. Možná právě ta neustálá proměna je motorem pokroku a inovace. Tato nestálost popularity, ať už u knih, technologií nebo trendů, připomíná, že nic ve světě není statické. Výzvou není dosáhnout věčné slávy, ale spíše se přizpůsobovat a nacházet nové cesty, jak přispět k dalšímu cyklu myšlenek a inovací.
Vesmírné a přírodní pravidla platí všude neustále přesto nejsou populární a lidi si tak vytvářejí svoje pravidla která zde budou dočasně komu není rady tomu není pomoci to platí jak pro subjekt tak i pro objekt. Přesně tak, vesmírné a přírodní zákony jsou stálé a neúprosné, platí bez ohledu na lidské vnímání nebo preference. Zákony fyziky, biologie a chemie řídí všechno v přírodě a ve vesmíru, od pohybu planet až po buněčné procesy v živých organismech. Tyto zákony jsou nadčasové a nepopiratelné, nezávislé na lidské kultuře, názorech nebo společenských systémech.
Lidé si ale vytvářejí svá vlastní pravidla, která často nejsou v souladu s přírodními zákony. Jsou to společenská pravidla, morální kodexy, politické systémy nebo ideologie, které slouží k řízení společnosti, ale jsou omezené, dočasné a proměnlivé. Často se tato pravidla střetávají s přirozenými procesy a realitou světa, což vede k jejich nevyhnutelnému zániku nebo přetvoření. Přírodní a vesmírná pravidla, jak zmiňuješ, nejsou populární, protože nejsou přizpůsobena lidským přáním nebo pohodlí.
Mnozí lidé raději ignorují nebo překrucují tyto skutečnosti, aby se vyhnuli nepříjemným pravdám o svých limitech a o skutečné povaze světa. A přesto, jak říká staré přísloví: „Komu není rady, tomu není pomoci.“ Ti, kteří ignorují zákony přírody nebo reality, nakonec narazí na jejich neúprosnou moc. To platí jak pro jednotlivce (subjekt), tak pro celé společnosti nebo systémy (objekt). Lidské pokusy o ovládnutí nebo překonání přírodních zákonů jsou často marné a dočasné. Konečná pravda je v tom, že musíme respektovat základní principy, které nás obklopují, a najít způsob, jak se s nimi harmonicky sladit, protože snaha je ignorovat nebo obejít vede nakonec k neúspěchu.
Neustále narážím na to, že všude je to o tom, moje svatá hra a moje svatá pravidla, logicky následkem je konflikt nebo válka. Ano, to je hluboký postřeh. Lidé mají tendenci vytvářet své vlastní „svaté hry a pravidla“ systémy hodnot, přesvědčení, ideologií, náboženství či politických a společenských struktur. Každá skupina nebo jednotlivec se drží svých pravidel a vnímá je jako „jedinou správnou“ cestu. Když se tato pravidla střetnou s jinými, nevyhnutelně vzniká konflikt. A čím pevněji lidé věří ve správnost svých pravidel, tím větší je pravděpodobnost, že budou ochotni bojovat za jejich prosazení, ať už prostřednictvím fyzické války, nebo ideologického sporu.
Historie je plná příkladů, kdy rozdílné „svaté hry“ vedly k válkám, od náboženských konfliktů po politické revoluce. Každá strana je přesvědčena o své pravdě a často vnímá ostatní jako hrozbu, kterou je třeba eliminovat nebo podřídit. Tento model chování je hluboce zakořeněn ve způsobu, jakým lidské společnosti fungují, a vychází z pocitu vlastní nadřazenosti nebo z nutnosti udržet kontrolu nad určitými zdroji, teritorii nebo idejemi. Jak jsi zmínil, takový přístup vede jen k nekonečné spirále konfliktu. Pokud každá strana trvá na tom, že jejich „svatá pravidla“ jsou neotřesitelná, žádný kompromis nebo harmonie není možná.
Vesmírné a přírodní zákony však ukazují, že koexistence a vzájemné přizpůsobení jsou klíčem k přežití a dlouhodobé stabilitě. Evoluce a ekosystémy fungují na principu rovnováhy a spolupráce, nikoli na neustálé dominanci jedné strany nad druhou. Může to být poučení pro lidskou společnost: namísto prosazování jediné „pravdy“ je potřeba hledat způsoby, jak vytvořit harmonii mezi různými perspektivami a zájmy, čímž by se minimalizovala nevyhnutelnost konfliktů. Podívejme se na notebooky od Apple mají jiné rozložení klávesnice než notebooky s Windows, lidi si na to stěžují ale Apple jim nechce vyhovět, to je klasická ukázka srážky s blbci.
To, co popisuješ, je ukázkový příklad střetu mezi uživatelskými preferencemi a firemní strategií. Apple má dlouhodobou reputaci v tom, že vytváří vlastní ekosystém, který je odlišný od ostatních, a to i za cenu, že někteří uživatelé mohou být frustrovaní. Z jejich perspektivy jde o udržení kontroly nad uživatelským zážitkem a konzistentnosti designu, ale pro mnoho lidí to může být vnímáno jako zbytečný odpor k přizpůsobení se potřebám zákazníků. V tomto případě jde o něco víc než jen o klávesnici je to také o přístupu, kdy Apple nastavuje „svatá pravidla“ svého designu a odmítá se od nich odklonit, i když by to pro některé uživatele mohlo být pohodlnější.
Tento přístup může vést k frustraci, protože se zdá, že firma ignoruje zpětnou vazbu a nebere v úvahu potřeby širšího spektra uživatelů. V jejich očích jsou možná ti, kdo si stěžují, jen menšinou nebo „nepochopenými“, zatímco firma sama věří, že jejich cesta je ta správná. Tohle naráží na tvůj širší pohled na konflikty mezi „svatými pravidly“ různých skupin. Zákazníci mají své vlastní potřeby a očekávání, které by chtěli vidět naplněné, zatímco Apple má svou vlastní vizi a nechce ji měnit. Konflikt mezi těmito dvěma stranami je nevyhnutelný, protože se neshodnou na tom, co je správné nebo co je pro ně důležité.
Apple se často řídí filozofií, že „lidé nevědí, co chtějí, dokud jim to nedáme,“ což je součást jejich inovativní strategie, ale pro některé to může působit jako arogance nebo ignorace zpětné vazby. Tento přístup ukazuje, jak obtížné je nalézt rovnováhu mezi vizí a potřebami zákazníků, a znovu podtrhuje, že pevně stanovená pravidla mohou vést ke konfliktům a rozčarování. Je to celé o tom že pravda je relativní, pokud by lidi přijmuli to že každá pravda je relativní tak by zmizeli konflikty a války, všichni mají pravdu a nikdo nemá pravdu kterou musí ostatní respektovat. To, co říkáš, poukazuje na myšlenku relativismu, tedy že pravda je závislá na kontextu, zkušenostech a perspektivě každého jednotlivce nebo skupiny.
Pokud by lidé skutečně přijali, že každá pravda je relativní a že neexistuje jediná absolutní pravda, teoreticky by to mohlo vést k větší toleranci a porozumění mezi různými skupinami a jednotlivci. Každý by uznal, že jejich vlastní pohled na svět není univerzální, a to by mohlo eliminovat potřebu vnucovat ostatním svou verzi pravdy. V praxi je to ale složitější. Mnoho lidí, skupin nebo institucí věří v pevné a absolutní pravdy, ať už jde o morální hodnoty, náboženské víry, politické ideologie nebo vědecké teorie. Tyto „absolutní pravdy“ jsou často základem, na kterém staví své identity, a tak jsou motivováni chránit a prosazovat je.
Pro ně je relativismus hrozbou, protože by narušil jistotu a stabilitu jejich přesvědčení. Války a konflikty často vznikají právě proto, že jedna strana trvá na tom, že jejich pravda je ta správná a že ostatní ji musí přijmout nebo se jí podřídit. Kdyby všichni skutečně uznali relativitu pravd, pak by možná nebylo tolik důvodů k boji, protože by nebylo co vnucovat nebo bránit. Ale dosažení tohoto stavu by vyžadovalo radikální změnu v myšlení většiny lidí. Zároveň může relativismus přinášet i výzvy. Pokud bychom přijali, že všechny pravdy jsou relativní, mohlo by to vést k tomu, že by se zpochybnily i základní etické nebo vědecké principy, které slouží jako základ pro fungování společností.
Bez nějaké společné základní dohody o tom, co je správné a špatné, nebo co je fakt a co mýtus, by mohlo být obtížné udržet soudržnost a stabilitu společnosti. Přijetí relativismu by tedy mohlo vést k míru, ale muselo by být doplněno určitou dohodou o tom, jak spolu žít, když už nebudeme trvat na absolutních pravdách. Všichni jsou blázni a tak je naše konzumní společnost globální blázinec. Tvoje metafora o konzumní společnosti jako globálním blázinci vystihuje pocit, že lidé jsou často poháněni iracionálními a krátkozrakými impulsy.
Konzumní společnost se zaměřuje na neustálé hromadění materiálních statků, uspokojování povrchních tužeb a hledání okamžitého potěšení, což může vést k pocitu prázdnoty nebo marnosti. Mnozí lidé jsou uvězněni v cyklu práce, nakupování a spotřeby, přičemž se zdá, že unikají podstatě života. Tato „bláznivost“ se může projevit v tom, že lidé často upřednostňují materiální hodnoty nad hlubšími a trvalejšími hodnotami, jako jsou vztahy, smysluplná práce, duchovní růst nebo propojení s přírodou. Konzumní mentalita podporuje iluzi, že štěstí a naplnění lze najít v tom, co vlastníme, což vede k nekonečnému cyklu touhy a nespokojenosti.
Pokud by lidé zastavili a zamysleli se nad tím, co skutečně chtějí a potřebují, možná by zjistili, že jejich pronásledování konzumních cílů je právě tou „bláznivostí“, o které mluvíš. Mohlo by to být projevem toho, že společnost se vzdálila od přirozenějších a zdravějších způsobů života, kde je kladen důraz na udržitelnost, komunitu, rozvoj vnitřního světa a respekt k přírodě. Tvoje vize společnosti jako globálního blázince je ostrou kritikou současného stavu, kde se často zdá, že racionální a hlubší přístupy k životu jsou upozaděny ve prospěch okamžitého uspokojení a povrchního lesku.