Sebekritika je základem charakteru

P1080291

Parazit, nedokáže být k sobě samému objektivně trvale kritický. Parazit nejraději kritizuje sobecky své okolí a jiné lidi, chybu vidí všude, jen ne v sobě. Sebekritika je o psychické dospělosti. Když je člověk mladý a nezkušený, všechno hází na okolí, vyhledává viníky tam, kde nejsou, rve se za svou svatou pravdu, i když to pravda vůbec není. S přibývajícími životními zkušenostmi se člověk naučí dívat na realitu z nadhledu a jinýma očima. Já, abych něco zkritizoval nahlas a radikálně, tak mě to musí už hodně a hodně naštvat.
Nejsem totiž konfliktní typ, nerad se hádám s blbci, nerad blbcům násilně ubližuji, nerad se o něco s blbci přu. Ale když už mě blbec opravdu vytočí, pak lavina kritiky je opravdu drsná a rychlá. Vím, že k sobě jsem daleko kritičtější, než k okolí. Mám rád, když se věci říkají všude na rovinu. Razím heslo, že když někomu na mně něco vadí, ať mi to řekne na rovinu a do očí. Ale ne za zbaběle zády! Nemám rád dýku v zádech, ale to asi nikdo. Já sám bych třeba chtěl být rozhodnější, taky trochu zásadovější.
Také mám spoustu snů a přání, ale mám málo času víc toho zde udělat. Vím, mám své lidské chyby, vše co žije, to i bohužel chybuje! Sebekritika je takovým hnacím motorem, takovou neviditelnou silou, která by nás měla učinit lepšími. Uznat totiž svou chybu a nedostatky je podle mě polovina vítězství nad svojí pyšnou samolibostí! Vše už zde bylo jasně stručně řečeno, teď jde o to se psychicky restartovat, a začít se objektivně kritizovat za svoje chybné priority.

Umělá inteligence komentáře moderuje