Je závist u nás nejvyšší formou uznání?

Češi rádi vzpomínají na své národní tradice, čímž nemyslí, jak je běžné na Západě, postoje, rysy a sklony předávané z generace na generaci, nýbrž smyšlený obraz demokratického, vzdělaného a vysoce kulturního národa, na který jsou patřičně hrdí, a kterému v jeho rozletu zabránili vždy zlí cizáci. I v odborných pracích se toto české pojetí tradice přijímá jako objektivní skutečnost navzdory tomu, že se jedná o smyšlenku, o blud neodpovídající pravdě.
Charakteristické pro Čechy je nedostatek pravdy a svobody. Dalším všeobecně tradovaným mýtem je představa, že český národ byl veden vždy vzdělanci. Vysoce pozitivní představa Čechů o vlastním národě zcela odporuje tomu, jak Češi sami sebe vidí jako; závistivé, otrávené, konformní, vychytralé, egoistické.
Považují se za příslušníky svobodného národa již od doby husitské, v meziválečném období nejdemokratičtějšího v kontinentální Evropě, obdařeného zlatými českými ručičkami, holubičí povahou, nejhezčími děvčaty, nejlepším pivem, chlebem, uzeninami, hokejisty, atd. na světě, na což jsou přehnaně hrdí, byť vše z toho je do nebe volající nesmysl, a pohádka.
Že sebe vnímají jako jedince bez velkých cílů, velkého rozhledu a průměrné, jim vůbec nevadí. Svoji kulturnost a vzdělanost jako národ považují za vyšší než u většiny okolních národů. Jejich národní hrdost přerůstá často v nekritické nadšení, ve velké iluze, které se při překážkách a nezdarech rychle mění v pasivitu, skepsi a naříkání nad ranami osudu.
Češi žijí v pocitu, že jim nikdo nesahá po kotníky, jež se snoubí s obrovským národním komplexem méněcennosti, že na to či ono nemají peníze a čas. Jejich velkým příspěvkem k psychiatrické kazuistice je, že to u nich nevyvolává, jak by se dalo očekávat, potřebu doživotní hospitalizace v nejbližším psychiatrické nemocnici.
Rádi se vyjadřují exaltovaně, až se ztrácí spojitost s původním významem slova, například koruna pokořila euro, místo že se zvýšila její kurzovní hodnota, čeští horolezci pokořili horu, místo aby ji slezli, české sportovní družstvo nad soupeřem nevyhrálo, nýbrž soupeře pokořilo, aby v opačném případě se v novinách objevil titulek: Češi padli, místo: byli poraženi ve sportovním utkání.
Za vydatné pomoci masmédií denně přemlouváme sami sebe o tom, že nejsme hordou líných nevzdělanců, nenávistných a závistivých zbabělců. Místo toho se s příznačnou megalomanií utvrzujeme, jaký jsme pracovitý a inteligentní lid. Jsme mizerní, nespolehliví, nemorální, závistiví, podlí, chamtiví, neschopní, zakomplexovaní, nepřející a plní nánosu totality, pocit bezmoci a neschopnosti kompenzujeme směšně nabubřelým mesiášstvím. Jsme pupek světa a musíme svět naučit, jak se co dělá.
My jsme géniové, všichni ostatní jsou hňupové. V očích Čechů nejsou celé jejich dějiny ničím jiným než neustálým bojem s cizinci. Povědomí o úhlavním nepříteli dostává každý Čech takříkajíc vínkem do kolébky a veškerá školní výchova, literatura i politické postoje toto povědomí vydatně přiživují. Ještě něco je pro Čechy typické: za nic nemohou, to jiní za to mohou!
Vlastní selhání jsou zpravidla vnímána jako výsledek zrady a útlaku cizáků, mohou za ně dle situace například; katolíci, šlechta, Rakousko-Uhersko, Němci, komunisté, Rusové, Slováci, Romové, jinověrci, atd. Prožité utrpení je u Čechů, na rozdíl od ostatních národů, pozitivní hodnotou. K tomu vydatně přispívá i česká oficiální historiografie, podle níž jsou české dějiny historií národa, který svými činy často tvořil evropské dějiny, ale mnohdy mu v tom bránili mocní sousedé.
Běžně se sugeruje, že husitství neznamenalo ničit kulturní statky a vybíjet lidi ve velkém, nýbrž že představuje prototyp demokratické české společnosti. Význam českých dějin tak nespočívá v tom, co se v minulosti stalo, nýbrž v představách, co by se bylo bývalo stalo, kdyby byli Češi ponecháni na nastoupené cestě. Češi ostře odlišují vlastenectví a nacionalismus, k vlastnímu nacionalismu se odmítají přiznat.
Vlastenectví je pozitivní postoj, láska k zemi bez pocitu nepřátelství k jiným státům a národům, bez nadřazenosti nad ostatními národy. Jakmile se v něm vyskytnou pocity nepřátelství, nenávisti, nadřazenosti, pohrdání vůči národnostně a etnicky cizím, je to nacionalismus, který vystavuje na odiv výjimečné vlastnosti vlastního národa a snižuje kvalitu ostatních.
Kdo chce tvrdit, že Češi nejsou nacionalisté, nechť se zamyslí nad tím, jak Češi posuzují ostatní národy, zejména; Vietnamce, Slováky, Rusy, Ukrajince, Poláky, Němce, USA, Čínu, Romy, atd. Další typicky českou vlastností je neúcta k vlastnímu státu a jeho institucím, což se nejčastěji projevuje v obcházení a porušování zákonů a předpisů. Téměř všichni Češi si to pokládají za čest.
Poměry na českých silnicích vycházejí z téhož. Nešvar má asi své kořeny v rakouské monarchii. V roce 1863 na popud říšského poslance Františka Palackého se přestali čeští poslanci zúčastňovat práce vídeňského parlamentu (Říšské rady) a vydrželi to dlouhých 16 let. Pak se divili, že mají jen pramalý vliv na politické dění. Opozice vůči monarchii jako státnímu celku měla další nepříznivý účinek: neochotu Čechů přebírat odpovědnost za společný stát.
Nebyli ochotni přebírat spoluodpovědnost za Rakousko-uherskou říši, pokud nebylo českým přáním okamžitě vyhověno, ať už byla splnitelná nebo nikoliv. Vypěstovali si neúctu ke svému státu, Rakousku-Uhersku, nezbavili se toho za první, druhé a třetí republiky, posílili ji za bolševické éry, aby přetrvávala dodnes. V souvislosti s přístupem k vlastnímu, byť bolševickému státu, k obecnímu, společnému, národnímu majetku se možná vynořilo typické české pořekadlo, kdo nekrade, okrádá rodinu.
Jiní autoři však jeho vznik kladou již do prvních poválečných let, do doby velkolepého rozkrádání zanechaných sudetoněmeckých majetků. Česká demokratičnost, dodnes velmi vyzdvihovaná, jakoby přímo vyvěrající z podstaty českého národa, obsáhla jen obecní a spolkový obzor, státní organismus zůstával nevlídným erárem, s nímž si nebylo radno zadávat, i když všechno pozitivní, co odtud přicházelo, se bez skrupulí přijalo.
Politická kultura osvojovaná pouze v obecním či spolkovém měřítku zajisté nemohla suplovat postoje a schopnosti, potřebné k tvorbě politiky v rozměrnějším, ale pevněji vymezeném rámci státním, a nemohla probouzet ani státnickou odpovědnost. Tehdejší (rakouský) stát Češi nevnímali jako něco vlastního, jim svěřeného, ale jako cosi cizího, vůči nim macešského, tedy i jeho předpisy a zákony. To se táhlo silou zvyku v obdobné formě celou první republikou, tak to přetrvává dodnes s tím, že ze zvyku již přes století ignorují vlastní stát.
Z toho se odvíjí pravidlo, že krást z erárního nebo společného není morálně zavrženíhodné. Hybné síly českého nacionalismu vyvolávají potřebu nikoli rozvíjet vlastní potence, nýbrž ukázat světu, že Češi nejsou méněcenní a že se mu dokáže vyrovnat. Kdysi stála za tím potřeba obstát a prokázat schopnost samostatné existence, dnes už ne, byť fenomén z toho vyplývající stále přežívá: arbitrem českých činů je „cizina“, „Evropa“, „civilizovaný svět“, „dějiny“.
Jako když se jedinec, který si dosud nevypracoval zralé vědomí, řídí tím, co „řeknou lidé“, v národním případě „co tomu řekne cizina“. Tím se začal vyvíjet zcela mylný pocit, že celý svět události v českých zemích pozorně sleduje. To se upevnilo zejména za 2. republiky a protektorátu. Tehdy se Češi pohroužili do sebe s pocitem, že Čechy všichni spojenci opustili, ale současně s vědomím národní výlučnosti, znamenitosti českého národa.
To logicky vyvolalo mimořádnou pozornost k evropskému a světovému dění, usilovné hledání zahraničních reakcí k událostem v českých zemích i takových, které se jen nejvyšším úsilím mohly za takové považovat ale s tím, že události domácí byly vždy zásadně preferovány.
Výsledkem bylo přesvědčení, rozvinuté za protektorátu, že hlavním jablkem sváru světových mocností je právě česká otázka. A ona představa přetrvává dodnes. Myšlení Čechů bylo a je naplněno národní malostí, skrývanou nevírou ve vlastní síly, ale současně skálopevným přesvědčením, že Česko je středobodem světa, k němuž vzhlížejí s obdivem ostatní národy.
O národním charakteru nejlépe vypovídají hrdinové pohádek, kam se koncentruje jakýsi archaický ideál představy národa o sobě samém. V českém podání je hlavním pohádkovým hrdinou jednoznačně Hloupý Honza, který je líný, nikde nebyl, nemá znalosti ani sílu a vítězí vychytralostí, kterou bychom dnes spíše nazvali vyčůraností. Další národní hrdina je Josef Švejk, obchodník s kradenými psy, který každého podvede a každému lže, aniž se trápí jakýmikoliv výčitkami svědomí.
V Česku je jeho příběh chápán jako satira na monarchii, zatímco v zahraničí za satiru na typického Čecha. Pro typickou českou debatu o čemkoliv jsou jakkoliv podložené argumenty a fakta nedůležité, důležitý naopak je osobní názor mluvčího, jeho postoj k věci, zpravidla zcela odlehlý od doložitelných skutečností.
Při konfrontaci s realitou, se Čech uchyluje obvykle k tvrzení, že má možná chybný názor, ale je jeho a on si ho hodlá ponechat. V obecné psychiatrii se to nazývá bludem a míní se tím nevratné mylné přesvědčení; ve filozofické rovině jde o nedostatky v logickém myšlení, kritickém myšlení a o absenci účinné skepse.