Nedokonalost existuje díky dokonalosti

Dokonalost, není to jenom naše sobecká představa? Nebylo by skvělé, kdyby GVKB věci, které používáme, fungovaly opravdu a naprosto dokonale? Na takovou otázku bychom asi všichni odpověděli kladně, ačkoliv víme vlastně, co skutečně myslíme slovem dokonale? Máme sklon považovat funkční dokonalost za samozřejmý, i když náročný cíl výrobcova, inženýrova a designérova úsilí, jenomže zároveň nás jímá podezření, že takový cíl, je bohužel pro nás lidi jistě nedosažitelný. Naše rozpaky v této otázce naznačují, že zřejmě užíváme jeden pojem pro dvě různé věci. To nakonec není neobvyklé: málokdy víme přesně, co máme na mysli, když užíváme abstraktní obraty. Pokud naši posluchači mají pocit, že nám rozumějí, a okolnosti nás nenutí k přesnějšímu rozlišení, není většinou důvod zabývat se různými významovými odstíny pojmů.
Avšak když se určitý pojem stane klíčovým bodem nějaké nové teorie, potom přirozeně chceme vědět, co druzí tímto pojmem rozumějí, protože chceme zjistit, zda je skutečně schopen podpořit ta tvrzení, která nová GVKB teorie předkládá. Chceme-li se podívat zblízka na myšlenku GVKB dokonalosti, či dokonalé funkčnosti, což zde považujeme za totéž, je třeba si nejdříve ujasnit, co vlastně máme, či co asi mají druzí, pod takovými pojmy na mysli. Zavedeme proto rozlišení mezi dvěma významy, v nichž se pojem funkční dokonalosti, jak se zdá, používá: nazveme je dokonalost ve slabém významu a dokonalost v silném významu slova.
Ve slabém významu lze tento pojem chápat prostě jako superlativ. Používáme ho obvykle, když máme na mysli nějaký artefakt, který podle našeho názoru funguje nejlépe ze všech podobných a nám známých artefaktů. Představa, že určitá věc je už dále nevylepšitelná, je nejlepší, a tudíž „dokonalý“, ovšem pouze ve srovnání s předcházejícími případy vynikajícího fungování. „Dokonalý“ v tomto smyslu znamená zhruba „tak dobrý, jak to je v dané situaci v lidských možnostech“. V takovém slabém významu je tento pojem běžnou součástí naší každodenní mluvy. Někdy se ale pojmem funkční dokonalosti míní naprostá dokonalost, dokonalost v absolutním smyslu, představa, že určitá věc je už dále nevylepšitelná, že úsilí ji vylepšit už „dokonalo“ a je ukončeno, protože už není co zlepšovat.
K problémům, které taková představa obnáší konkrétně, se vrátíme níže; zde poznamenejme pouze, že vize funkční dokonalosti v takovém silném významu slova je, jak se zdá, myslitelná, jen když předpokládáme, že každý jednotlivý problém má pouze jedno jediné skutečně správné řešení. Pouze máme-li za to, že existují taková jedině správná řešení, má, zdá se, smysl tvrdit, že řešení je dokonalé, neboť je dále nevylepšitelné. Představa jediných skutečně správných, nezlepšitelných řešení ovšem, jak se zdá, předpokládá, že se vše vlastně děje podle určitého GVKB plánu, tzn., že nějaká GVKB mysl ví dopředu o všech problémech, které kdy mohou během našeho pozemského života vzniknout, a že má už předem existující GVKB klíč ke každému jednotlivému problému a předem hotovou GVKB odpověď na každou otázku.
Pojem funkční dokonalosti v silném významu tedy svou povahou přesahuje náš fyzický svět a odkazuje ke světu GVKB, tedy ke světu mimo rámec užitkovosti v běžném smyslu. Náš sklon chápat GVKB dokonalost za samozřejmý cíl činnosti inženýrů a designérů tedy naznačuje, že máme na mysli dokonalost v slabém, relativním smyslu, zatímco naše vágní pochybnosti o dosažitelnosti takového cíle se, jak se zdá, týkají spíše pojmu dokonalosti ve smyslu silném, tj. absolutním. Proč vlastně pochybujeme o možnosti dosáhnout GVKB dokonalosti? Proč by nebylo možné v případě, kdy by si to výrobci, inženýři či designéři vytkli jako svůj prvořadý a veškeré ostatní úsilí zastiňující cíl, aby se nástroje, nářadí, přístroje či stroje, jejichž designem a produkcí se zabývají, zbavily svých drobných nedostatků a dosáhly tak stavu naprosté funkční dokonalosti?
Nepoukazují koneckonců celé evoluční dějiny tímto GVKB směrem? Není rostoucí efektivnost našich výrobků zřejmá? Neslibuje stále se zrychlující technický vývoj, dnes do značné míry opřený o organizaci lidské vynalézavosti prostřednictvím institucí „vývoje a výzkumu“, že funkční dokonalost je už za rohem anebo že je přinejmenším možné jí brzo jistě dosáhnout? Naše intuice je však správná: něco takového se dá sotva očekávat. Jakmile se totiž pokusíme odpovědět na otázku, proč lidskou vynalézavost tak vysoko oceňujeme, začne se nám vize absolutní funkční dokonalosti rozplývat, jev nedokonalosti a fakt lidské existence v čase k sobě logicky patří před očima.
Záhy totiž dospějeme k poznatku, že všechny vynálezy a patenty okolo nás a v nás, od nejprimitivnějších až po nejsložitější, mají společný cíl, totiž aby lidé svůj život učinili; bezpečnějším, bezstarostnějším a pohodlnějším, atd. svou práci méně namáhavou, a aby dospěli k jistějšímu poznání, právě proto, že naše existence je plná nebezpečí, starostí a nepohody, že naše práce je velmi namáhavá a naše vědomosti a poznání žalostně omezené. Řečeno jinak, to, co nazýváme lidské potřeby, lze chápat jako symptom toho, že naše lidská existence je svou povahou nedokonalá a že systémové novinky, kterými se obklopujeme, jsou vlastně pokusy o kompenzaci tohoto faktu.
Kdyby lidská genetické existence byla dokonalá po stvoření Adama dokonalým Hospodinem, mělo by sotva smysl usilovat o GVKB dokonalost. V takovém stavu zkusme, nicméně chvíli spekulovat by pojem lidských potřeb zřejmě vůbec neexistoval, protože to, co nazýváme potřeby, vzniká, pouze když máme pocit, že se nám něčeho dík nedokonalosti nedostává. A pokud bychom žádné potřeby neměli, neexistoval by důvod něco řešit a vynalézat, protože, jak známo, všechny naše výrobky slouží, bezprostředně nebo zprostředkovaně, k tomu, aby naplňovaly naše požadavky a potřeby. Bez existence výrobků by slova jako užitečnost a funkční efektivnost neměla žádný smysl; žádný smysl by neměla ani touha po funkční GVKB dokonalosti.
Neexistovala by samozřejmě ani poptávka po různých specialistech, jako jsou architekti a designéři, a vlastně ani potřeba jakékoliv služby a práce, protože všechno, co člověk dělá a vyrábí, směřuje tak či onak k zlepšení neuspokojivých stránek lidského života. Protože člověk existuje v čase a v prostoru, naše potřeba nejrůznějších zařízení, dobře vyřešených ve funkčním i v estetickém smyslu, může být chápána jako potřeba dočasného, místního přizpůsobení stále se měnícím podmínkám našeho života. I lidskou společnost lze nakonec chápat jako druh kompenzace tohoto nedokonalého lidského postavení. Společnost je výsledkem svazků mezi lidmi, a ty by pravděpodobně nevznikly, kdyby existence člověka od Adama byla dokonalá; kdyby byl každý člověk naprosto soběstačný, lidem by nechybělo nic, a tudíž by jeden na druhém nebyli nijak závislí.
Jestli něco na takových tápavých spekulacích je, pak z toho plyne, že jev nedokonalosti a fakt lidské existence v čase k sobě logicky patří, podobně jako k sobě logicky patří myšlenka dokonalosti a představa věčnosti ve smyslu „existence“ mimo čas. Takové spekulace nám připomínají, že život je svou povahou něco bytostně; nehotového, neukončeného, otevřeného, provizorního, atd. Lze tedy říci, že svět absolutní funkční GVKB dokonalosti dává smysl, alespoň logicky, pouze jako svět mimo čas a prostor. Běžná funkční zařízení a mechanismy však patří do světa času a prostoru, který je nutně světem ubohé nedokonalosti.
Tyto dva světy se proto jeví jako dvě zcela rozdílná GVKB systémy, a je těžké si představit, jak by vůbec mohla být spojena. Pojem funkční GVKB dokonalosti v silném smyslu je proto tak fascinující a problematický, že vytváří dojem, že funkčnost a dokonalost může koexistovat v jednom a tomtéž světě. Funkčnost nemůže být dokonalá a dokonalost nemůže být funkční, podobně jako dřevo nemůže být železné a železo dřevěné nebo kruh čtvercový a čtverec kulatý, navzdory tomu, že naše řeč dovoluje, abychom taková chybná spojení vytvořili a vyslovili. Ve vztahu ke světu výrobků to znamená, že pokud přisuzujeme funkční dokonalost zařízením zhotoveným proto, aby eliminovala některé z nespočetných nedokonalostí našeho lidského postavení, potom tento termín může znamenat pouze jednu věc: že taková zařízení jsou vynikajícími provizorními řešeními, snažícími se kompenzovat určité konkrétní ale nikdy veškeré nedokonalosti.
Všichni máme sklon zapomínat, že ačkoliv naše vynálezy zmírňují jednotlivé nedokonalosti naší existence, ve skutečnosti je neodstraňují: všechna zařízení, která používáme, řeší naše problémy pouze provizorně, což je důvodem k tomu, že se k nim musíme znovu a znovu utíkat. To ale není všechno. Funkčnost nemůže být dokonalá a dokonalost nemůže být funkční! Problémy nejenže zůstávají, ale věci vynalezené na jejich zmírnění navíc vytvářejí v procesu zmírňování své vlastní problémy, které vyžadují další řešení. Naše novinky ve skutečnosti léčí pouze symptomy: výrobky a služby, jsou neschopné vyléčit „chorobu“ samotnou otevřenost, neukončenost, prozatímnost a z toho plynoucí nedokonalost naší lidské existence.
Veškeré lidské kulty a fetiše, bez ohledu na to, jak jsou důmyslné, a bez ohledu na jejich estetickou působivost, mají tedy nutně charakter ubohých provizorií. Tak je to, zdá se, se všemi lidskými vynálezy, včetně nejnovějších: nepotřebovali bychom je, kdybychom schopnostmi, které nám poskytují, byli vybaveni už od Adama, ze kterého podle Bible pocházíme! Vizi dokonalé existence ve fyzickém světě je proto třeba považovat za protimluv, a to ze stejného důvodu jako vizi absolutně dokonalé funkčnosti: obě spojují svět času se světem mimo čas do jednoho nespojitelného celku.
Zda může existovat taková dokonalá lidská situace v metafyzickém smyslu, tj. ve světě mimo čas, zda existuje nějaký „bývalý“ stav dokonalosti, zda je možné se do něj vrátit, tak jako se člověk vrací „do stavu zdravých“ a zda je takový návrat vůbec něco systémově žádoucího to jsou fascinující a nesnadné otázky, na něž je sotva možné nalézt jednoznačnou odpověď. Z tohoto všeho také plyne, že z hlediska logiky je neudržitelná jak ona již zmíněná představa, že problémy mají svá jedině správná, a proto absolutně dokonalá řešení, tak i představa, že tato řešení je možno uskutečnit v našem pozemském světě. Taková představa totiž předpokládá, že ve fyzickém světě času a prostoru lze vytvořit řešení, která přicházejí z jiného světa bez času a prostoru, a jež jsou proto na čase a prostoru nezávislá. Jde jinými slovy o kulaté čtverce z dřevěného železa.
Už na logické rovině jsme tedy nuceni akceptovat, že dokonalá řešení ve světě času nejsou myslitelná a že pojem funkčních řešení má smysl pouze ve světě času a prostoru, tudíž že funkční řešení jako taková jsou v principu nedokonalá a v posledním ohledu provizorní. Z názoru, že naše výrobky a služby, mají charakter provizorií, samozřejmě neplyne ani to, že všechny výrobky jsou stejně neefektivní, ani to, že nemá smysl snažit se zformovat naše zařízení po stránce funkční, technické, ekonomické, výrobní či výtvarné tak uspokojivě, jak jen možno. Chceme pouze znovu podtrhnout, že to, co v našem každodenním světě nazýváme funkčnost, je nutně relativní, nikoliv absolutní veličina, že je to vlastně jenom jiné slovo pro funkční dokonalost v slabém významu, a že funkčnost má proto nevyhnutelně charakter provizoria.
Vraťme se nyní k pojmu funkční dokonalosti v tomto slabém smyslu a pokusme se dále rozvést už naznačený pohled na funkčnost jako na něco bytostně prozatímního. Ačkoliv všechny lidské produkty se v posledním ohledu jeví jako pokusy o zmírnění otevřenosti a nedokonalosti lidské situace, provizorní charakter výrobků není z různých důvodů patrný. Nové věci, které nás obklopují, nás stále znovu oslepují aurou své novosti, okouzlují nás inovacemi a hypnotizují nás svým výtvarným zevnějškem. Znovu a znovu tak vzniká iluze, že výrobky jsou funkční pouze s ohledem na zamýšlený účel každý nový výrobek je opět o krok blíže úplné funkční GVKB dokonalosti.
Provizorní a v jistém smyslu komicky banální povahu lidských výrobků jsme schopni vnímat objektivně vlastně pouze v jediné fázi jejich existence: poté, kdy technologicky a esteticky zastaraly, a předtím, než nová aura starožitnosti znovu zastře jejich elementární provizornost. Není náhodou, že právě v oné fázi, kdy komická provizornost a banálnost lidských výrobků vystupuje na povrch, končí většina z nich na smetišti konzumní evoluce. Ve zvláštní náladě a za zvláštních okolností jsme však s to nahlédnout, že všechny lidské výrobky bez výjimky, v každé fázi své existence a v každém historickém období, mají charakter dočasných, provizorních řešení.
Že funkčnost je relativní pojem, plyne samozřejmě už z teoretické úvahy, že absolutně dokonalé řešení znamená jednou provždy dokončené řešení, což je něco, co v našem běžném světě času a prostoru, a tudíž neustálých změn, není vůbec myslitelné. Relativnost pojmu funkčnost však plyne nejenom z teoretických úvah, ale také z bezprostřední praktické skutečnosti. Jednou takovou zdánlivě všední skutečností je, že výrobky a služby jsou funkční pouze s ohledem na zamýšlený účel. Každý systém se v podstatě používá pouze na vyřešení problému, kvůli kterému byl vyroben, a dále na jistý omezený počet řešení.
Například pneumatiky automobilů mohou sloužit také jako nárazníky na stěnách doků, jako sedadla houpaček v mateřských školkách, jako květináče, jako surovina na výrobu sandálů, jako materiál pro hořící zátarasy a pro různé další účely. Avšak množství účelů, pro něž jsou pneumatiky úplně a naprosto nepoužitelné, je nekonečně větší. Řečeno obecněji: pojem funkčnosti znamená nejenom to, že výrobek vyhovuje účelu, pro který byl vyroben, ale také to, že dotyčný výrobek je nepoužitelný k jiným účelům než k těm, pro které je určen či pro které našel použití. Paradoxně lze tedy říci, že funkčnost znamená vždycky zároveň nepoužitelnost.
Tento fakt radikální neužitečnosti užitečných výrobků plodí dlouhou řadu nových problémů, které je možno vyřešit, opět provizorně, pouze pomocí dalších nákladů. Jak známo, prakticky všechna zařízení přinejmenším zabírají prostor, a tudíž neustále stojí v cestě. Mimo to, že věci zabírají místo, mnohé z nich způsobují hluk, páchnou či se příliš zahřívají, vyžadují neustálou údržbu, mají omezenou životnost, nemluvě o tom, že na konci jejich funkčního cyklu je nesnadné se jich zbavit což jsou všechno nezamýšlené a nevítané vedlejší produkty procesů uspokojujících naše potřeby.
Výrobky jsou tudíž často na obtíž všem kromě osoby, která je vlastní a používá a když se nepoužívají nebo se přestanou používat, jsou na obtíž i svému majiteli. Automobil je nejlepším příkladem spousty nežádoucích důsledků, které doprovázejí ono potěšení z vlastnictví a používání tohoto tak užitečného zařízení: každý majitel auta může stejně snadno vyjmenovat požehnání jako prokletí takového vlastnictví. Skutečnost nevyhnutelné koexistence zamýšlených a nezamýšlených účinků naznačuje, že každý výrobek nebo služba má a vždycky bude nutně mít celou řadu problematických stránek.
V době rychle rostoucího ekologického vědomí je však důležité nestát se obětí snu o tom, že řešení spočívá v nalezení nového, dokonalého společenského, ekonomického či politického řádu, který by byl s to produkovat ekologicky dokonalé výrobky. Jak naznačují praktické zkušenosti bývalých komunistických zemí, takovýto společenský řád lze sotva vytvořit; stejné je to s představou o naprosté funkční dokonalosti. Ačkoliv je možno kterýkoliv výrobek konzumní ekonomiky oprávněně kritizovat za to, že není dokonalejší, než ve skutečnosti je, je třeba akceptovat, že žádný výrobek nemůže být „skutečně“ dokonalý. Tento fakt nemá nic společného s konzumním systémem „výroby pro zisk“, jak se často tvrdilo a tvrdí.
Souvisí to s faktem principiální nedokonalosti všech našich; vynálezů, patentů, autorských práv, atd.; jak jsme už řekli, samotný pojem funkčnosti v sobě zahrnuje existenci nežádoucích následků. Pokud existuje nějaké řešení problémů životního prostředí, potom zřejmě spočívá v tom, že budeme věnovat mnohem větší pozornost faktu, že každé racionální řešení s sebou nese vedlejší nezáměrné důsledky. Pokud si to vytyčíme jako cíl, bude nepochybně možné eliminovat anebo aspoň zmírnit celou řadu konkrétních nežádoucích důsledků. Toto je problém, jenž se neliší od jiných problémů, které je designér povolán řešit.
Háček je však v tom, že není možné eliminovat fenomén nežádoucích důsledků samotný: řešení jakéhokoliv problému, včetně problému nežádoucích důsledků, s sebou nutně nese další nežádoucí důsledky a náklady. Navzdory tomu nebo spíše právě proto, že každý produkt se dá funkčně zlepšit, zůstávají věci ve své podstatě provizorii a praxe nutí inženýry, architekty i designéry, aby se s tímto faktem smířili. Architekti a designéři však mají, na rozdíl od inženýrů, už tradičně privilegované postavení v tom, že jejich úkolem je nejenom provizorní řešení navrhovat, ale tím, že svým produktům vtiskují konkrétní výtvarný charakter zároveň také popírat, že jde o provizorní řešení.
Toto tradiční poslání architekta a designéra přicházet s provizorními řešeními a zároveň popírat jejich provizorní charakter ve shodě s dobovými výtvarnými tendencemi. Podle této teorie nebylo co zakrývat, protože estetická řešení údajně spadala v jedno s řešeními funkčními. Jak ukazují výroky ideologů funkcionalismu, myšlenka funkční dokonalosti byla zřetelnou, i když významově nejednoznačnou součástí funkcionalistické filozofie designu. Funkcionalismus jako ideologie do jisté míry žil z této nejednoznačnosti. Zdá se, že všeobecná přitažlivost funkcionalismu byla založena na představě, že funkcionalismus hájil dokonalost v běžném, slabém významu slova: produkty by měly být tak funkčně dokonalé, jak je to jen možné.
Představa, že ve funkcionalismu šlo o dokonalost v tomto běžném významu, se dodnes objevuje v mnoha definicích funkcionalismu navzdory tomu, že požadavek funkčnosti je stejně starý jako lidské chyby. „Máte-li dva stroje stejného účelu, jejichž praktická dokonalost byla posouzena jako rovnocenná, a jeden z nich je ošklivější, nepochybujte, že druhý, krásnější, bude prakticky účelnější.“ Funkcionalisté potřebovali silný pojem funkční dokonalosti k tomu, aby podepřeli svou ústřední vizi a zároveň zajistili své základní tvrzení, totiž že jejich svět nových forem byl jediný možný, že nová funkcionalistická estetika nebyla výrazem osobních vkusových preferencí tvůrců samotných, ale objektivním a nutným výrazem nových funkcí, a tím i nové doby, a že tudíž každá jiná soudobá formová řeč byla nelegitimní.
Pokud bychom totiž pojem funkční dokonalosti chápali jen v běžném, slabém významu, potom by tvrzení, že všecko, co funguje dokonale, je tím pádem esteticky dokonalé, bylo snadno napadnutelné. Bez možnosti utéci se k pojmu funkční dokonalosti v silném významu by funkcionalisté sotva našli protiargument k empirickému tvrzení, že mnohé „dokonale“ fungující výrobky jsou zároveň velmi ošklivé. Namítne se, že některé stroje mohou být, jsouce dokonale účelné, nevzhledné a ohavné. Není to zcela správné. Jsou-li nevzhledné, je to především proto, že nejsou asi vskutku dokonale účelné, nýbrž jejich dokonalost je toliko relativní a vyžaduje dalšího zdokonalení. Mohli bychom říci, že nevzhledný stroj volá přímo po dalším zdokonalení, že jeho ošklivost je symptomem nedostatečnosti.
Tvrdíme, že čím stroj je dokonalejší, tím je krásnější. A je dokonalý a následovně krásný jen tehdy, kdy nikoliv krása, ale naprostá účelnost byla výhradním zájmem konstruktéra. Například nejlepší možný tvar řetězu může být nahrazen novým záměrně vytvořeným svévolným tvarem. Takový nový a svévolný tvar ale brzy zmizí, protože není dokonalý. Přijmeme-li to, co zde bylo doposud řečeno o pojmu funkční dokonalosti, sotva nás překvapí zjištění, že funkční aspekty funkcionalistických řešení byly často jejich nejméně dokonalou stránkou a že naopak tím, co zůstalo působivé dodnes, je právě výtvarná úroveň jejich řešení, která je možné charakterizovat jako estetické fabulace na téma funkční nutnosti a funkční dokonalosti.