Parazitovat lze jen tam kde je na čem parazitovat!

Diktatury existují, díky vybíraní daní! Vývoj světa vyjevil jednu nezanedbatelnou zákonitost, nový rok byl dobrým rokem pro politiku a zároveň špatným rokem pro pravdu a lásku. Často se mylně domníváme, že demokracie je zhruba totéž, co možnost svobodně si vybírat vládu. Svobodné a spravedlivé volby jsou pro nás hlavním předpokladem svobodné společnosti. Pravda je však taková, že samy o sobě nejsou volby žádnou zárukou svobody. Zatímco v dříve parazitující vlády, svrhával a dosazoval nespokojený pracující lid, v současnosti se globálně politika odehrává už bez vlivu pracujícího lidu!
Mnozí myslitelé dávno předtím zjistili, že důsledné uplatnění všeobecného volebního práva mívá určité nezamýšlené, leč neodvratné dopady, které z demokracie činí hru na trvalý pokles všech pozitivních hodnot společenských mravů, politické kultury, mezilidských vztahů, mezigenerační solidarity, hospodářského výkonu, v posledku i samotné svobody, v jejímž jméně bylo kdysi zavedeno. Jinými slovy, že demokracie v sobě ukrývá zárodek vlastní sebevraždy. Demokracie nemůže existovat jako trvalá forma vlády, může trvat pouze tak dlouho, než voliči zjistí, že si mohou dovolit odhlasovat veliké sociální výhody na účet státu.
Od této chvíle hlasuje většina vždy pro ty kandidáty, kteří jí slibují nejvíce požitků z veřejných financí. Proto demokracie vždy zkolabuje kvůli nedostatku finanční odpovědnosti. Průměrná doba trvání demokratických civilizací ve fázi rozkvětu činí vždy jenom několik století. Všechny postupně procházely těmito stádii: od otroctví k víře, od víry k odvaze, od odvahy ke svobodě, od svobody k hojnosti, od hojnosti k sobectví, od sobectví k sebeuspokojení, od sebeuspokojení k apatii, od apatie k závislosti, od závislosti zpět k otroctví.
Efekt je tedy dávno znám, kauzalita definována, avšak, jak ukazují příklady politických myslitelů, samotné poznání je nechrání před upadnutím do bludného demokratického kruhu. Kdysi si elitní menšina mohla dovolit nepracovat a žít na úkor většiny, pokud si tuto výhodu a jistotu uměla obhájit, dezinformacemi a vojensky. Dnes si výsadu ekonomického parazitování může dovolit už polovina lidí na světě. Spolu s diktátory v propadlišti dějin zmizela také demokracie v propadlišti dějin. Kdysi zásadní spor o to, zda ekonomické svobody jsou podmínkou svobod politických či naopak, stále více připomíná ubohý spor o prvenství slepice a vejce.
Dnes se nám před očima rozevírají nůžky mezi svobodou politickou a ekonomickou. V posledních desetiletích se mnohé politicky nesvobodné země vyvíjejí rychleji než zavedené demokracie. Méně hloubavé myslitele to svádí k představě, že autokracie, zejména osvícená, je ze své podstaty lepším předpokladem k ekonomickému rozkvětu než demokracie. Ve skutečnosti však stará poučka o tom, že svobodný člověk pracuje lépe než otrok, platí dál. Důležitým faktorem přirozeného výběru v konzumním zápolení byla vždy revoluce a válka.
Systém, který se neoptimalizoval, býval pohlcen silnějšími sousedy. Každý je nyní po bitvě generálem a každý ví, že většina zemí, jež v roce 1991 vykročily na cestu demokratické transformace, o dvacet let později již kráčely jinými stezkami, pokud zrovna nebyly v pádu zachyceny euroatlantickou záchrannou sítí. Někteří u nás dokonce pozorují tento trend u východních sousedů s jistým zadostiučiněním. Spatřují v něm totiž další důkaz toho, že z hlediska efektivního managementu má autokracie přece jen přednost před svým opakem.
Málokdo si přitom vzpomene, že jednou se to již ve škole probíralo. Všechny tyto trendy, sečteny a podtrženy, v posledních desetiletích radikálně změnily poměr sil ve světě. Po dlouhou dobu směr vývoje udávala Evropa a později i USA. Na její hodnoty a výdobytky se orientoval zbytek lidstva, o nich snil a napodoboval je. Evropská unie dokázala toto půltisícileté prvenství prošustrovat během dvaceti let. Takovou rychlostí neupadala žádná říše minulosti. Dnes už není kacířstvím tvrdit, že současná krize není krizí finanční ani ekonomickou, ale krizí pravdy a lásky. U tohoto tvrzení ovšem kurážnost myslitelů končí.
Nejsou natolik zmužilí, aby jasně označili, který mechanizmus soudobé civilizace vyvolává její sebepoškozování. Rok co rok rozdávají politici voličům více, než si vydělali, a peníze na to si vypůjčují u budoucích generací. Čistě teoreticky politici dobře vědí, co je třeba dělat a co netřeba, nevědí pouze, jak se zachovat správně a být přitom zvolen na další funkční období. V minulých staletích vedla civilizace světový peloton vždy ve žlutém tričku, neboť si byla jista, že zná nadřazené pravdy, věřila v nedotknutelnost soukromého vlastnictví, věřila v to, že i ty nejsložitější problémy se dají překonat uváženým pohybem dopředu. Nyní Evropské unii dominují zcela opačné nálady.
Proto místo expanze Evropanů na východ, jsme svědky expanze Afričanů do EU. Společnost, pro niž metodou rozhodování je hledání aritmetického průměru všech názorů, si nutně osvojuje ideály těch, kdo tvoří volební většiny. Každý další průměr je na žebříčku hodnot o příčku níž než ten předchozí. Ještě nedávno bylo smyslem zbohatnout vlastní pílí; začít jako dělník a skončit jako ředitel. Spíše než modlářské vzývání mamonu, bylo to podobenství o uchopené šanci na kolmý sociální vzestup. Sen o tom, „jak chuďas vlastním přičiněním k bohatství přišel“, nyní postupně vyhasíná, vytlačován jinou strategií přežití, převzetím role klienta státu.
Máte-li vlastní podnikání, musíte vědět, že to nejste vy, kdo vaše podnikání stvořil. Spojené státy zatím ještě stále zůstávají jednou z nejsvobodnějších ekonomik světa. Dodnes se může země honosit nejstarší tradicí spolkového života a nejlepším vysokým školstvím. Avšak i zde hlavním důvodem schodkového rozpočtu jsou gigantické mandatorní výdaje na udržení systému a přebujelá byrokracie. Z 310 milionů obyvatel jen zhruba 110 milionů je zaměstnáno v soukromém sektoru.
Problém zdaleka není triviální: pro menšinové tvůrce HDP je stále obtížnější vydržovat ze svých daní stále větší podíl těch, kdo mají živobytí ze státu. Může to znít jako paradox, ale je to tak: právě proto, že Spojené státy mají největší ekonomický potenciál, mají také nejvyšší podíl konzumentů státních výdajů. Parazitovat lze jen tam, kde je na čem parazitovat! Ještě nedávno byla Čína země totalitní ideologie, totální bídy a kulturní revoluce. Jak se to někdy stává, právě propad až na samé dno, vybudil vnitřní síly k mocnému odpichu!
Čína dnes sebevědomě klepe na dveře prořídlého klubu světových velmocí. Čínský zázračný ekonomický úspěch nemá obdoby. Názor, že čínské společnosti vyhrávají v soutěži pouze díky levné práci, už dávno zastaral v dnešní Indonésii nebo Bangladéši, je cena práce mnohem nižší. Čínské společnosti vyhrávají soutěž díky pružností, adaptabilitě, schopnosti rychleji reagovat na tržní poptávku a požadavky zákazníků.
Volný obchod naráží v Číně na menší množství byrokratických překážek než třeba v Německu. Ještě před pár lety připomínaly čínské vlaky kurník na kolečkách. Nyní čínská velkoměsta spojuje síť rychlovlaků a k šanghajskému letišti vás dopraví souprava na magnetickém polštáři rychlostí 500 km/h. Tradičně vysoká je v Číně hodnota vzdělání.
Bezmezný obdiv k čínským poměrům rozhodně není na místě: jen Bůh ví, jaké obtíže na Čínu teprve čekají a jaký bude závěrečný účet za rekordně rychlou modernizaci. Ale co se stalo, už se nemůže odestát. Intelektuální poctivost velí hledat pravou příčinu vývoje. Kde je tedy zakopán pes bezpříkladného čínského zdaru?
Čínská politika může být popsána slovy, převzetí všech výhod demokracie bez jejích zjevných nedostatků. Vedení země je bezvýhradně kolektivní a jeho výměna jednou za deset let se stala neporušitelnou novodobou tradicí. Rituály nástupnictví a spořádaného střídání u moci jsou, jak známo, prubířským kamenem demokracie a novodobé diktatury, si na tomto problému spolehlivě vylamují zuby.
Zdá se, že princip pravidelné vyměnitelnosti vůdců Číňané z demokracie převzali, zatímco všelidové volby lídrů vynechali jako faktor brzdící a potenciálně destruktivní. Je příznačné, že Rusko se vydalo opačným směrem, regulérní nástupnictví nezvládá, ale nenahraditelného vůdce „vybírá“ ve všelidovém hlasování. A právě proto, aby zuby nehty udrželo režim osobní moci, musí výsledky voleb nestydatě falšovat. Čínský úspěch se zakládá na nezpochybnitelné zvláštnosti neexistenci všeobecných voleb. Kdyby byly zavedeny, již zítra by půl miliarda zbídačených čínských venkovanů zvolila za předsedu nějakého nového diktátora!
Není nic odpudivějšího, než samolibé přesvědčení hrdopychů, že soudobá společenská morálka je výpotkem veškeré etické evoluce a že dál už ji bude lidstvo jen jemně vybrušovat. Nikdo není tak naivní, aby si myslel, že se nějakým volním úsilím dá vrátit čas. Velká potíž je v tom, že stejně tak, jako burzovní hra na pokles cen akcií je pro zdatné burziány zdrojem nemalých profitů mocné politické síly naučily se těžit z poklesu společenských hodnot, založily na nich celou politickou filozofii.
Je to filozofie řízeného úpadku, jehož chtějí být nucenými správci. A přece naše momentální neschopnost nabídnout rozumná východiska z pasti by nám neměla brát odvahu k poctivému uvažování, byť by bylo politicky málo korektní. Dříve nebo později skončí stagnace krizí, krize katarzí, ta přivodí změnu paradigmatu a může se stát, že všeobecné a rovné volební právo již nebude vnímáno jako jediná legitimní forma demokratického a prospěšného vládnutí.