Jsi zde na hovno protože umíš hovno

Trápí vás, že vaše práce je na hovno, a tak je; nesmyslná, nebo dokonce škodlivá, jak je možné, že navzdory vědeckému a technologickému pokroku nejsou vyspělé civilizace schopny zajistit, aby jejich obyvatelstvo netrávilo v práci co je na hovno zbytečně moc času? Technologicky a vědecky jsme toho docela dobře schopni, a přesto k tomu vůbec nedošlo.
Technologie a věda je mobilizována především k tomu, aby se povedlo přijít na lepší způsob, jak nás všechny donutit pracovat ještě více. A k tomu bylo třeba vytvořit druhy zaměstnání, které jsou ve skutečnosti jenom na hovno. Celé zástupy lidí, stráví svůj pracovní život prováděním úkolů a rituálů, o nichž jistě tuší, že jsou na hovno. Morální a duchovní zkáza, která v této situaci vzniká, je ohromná. Je to jizva na naší kolektivní duši.
Přitom se jí ale téměř nikdo ani nezabývá. Pozorujeme, jak vznikají nekonečně pestré palety nových zaměstnání a specializací, co jsou zde jenom na veliké hovno. O jaké nové druhy práce přesně jde? V průběhu minulého století se dramaticky snížil počet lidí sloužících v domácnostech a zaměstnanců v průmyslu i zemědělství. Zároveň se zvětšil počet zaměstnanců ve službách, co jsou zde na hovno.
Jinými slovy, produktivní zaměstnání se, přesně podle ekonomické předpovědi, výrazně automatizovala a optimalizovala. Ale místo toho, abychom masivně zkrátili pracovní dobu a dali světové populaci volnost věnovat se vlastním projektům, zálibám, vizím a představám, sledujeme rozsáhlou snahu vytvářet práci co je na hovno. Jako kdyby někdo tam nahoře na vrcholu mocenské pyramidy vymýšlel nesmyslnou práci na hovno jen proto, abychom všichni pořád mnoho pracovali a z práce měli hovno.
A právě v tomto momentu spočívá celá záhada práce na hovno, v demokratickém kapitalismu by se přece něco takového dít logicky nemělo. Přinejmenším podle ekonomické teorie tou poslední věcí, kterou jakákoli prosperující firma nebo obchod usilující o zisk udělá, je solit každý měsíc peníze zaměstnancům, co jsou zde jenom na hovno. Přesto k tomu nějakým záhadným způsobem dochází. 
Vládnoucí třída pochopila, že šťastné a produktivní obyvatelstvo, které disponuje spoustou volného času, je pro ni problémem. Peklo je společenství jednotlivců, kteří tráví většinu svého času prováděním úkonů, jež nemají rádi a v nichž nijak zvlášť nevynikají. Je to stejné, jako kdyby vás najali, protože umíte dokonale programovat, a pak byste v organizaci zjistili, že většinu času strávíte telefonováním a na schůzích. A přitom by tuhle práci ani nebylo třeba dělat, protože je na hovno.
Tento příklad podle mého názoru docela přesně vystihuje dynamiku morálky naší ekonomiky. Je jasné, že takováto argumentace okamžitě narazí na námitky typu: Kdo jsi, abys určoval, která práce je doopravdy „nutná“? A co vůbec znamená „nutné“? Řeč je tu o ohromném psychologickém násilí. Jak může člověk vůbec začít mluvit o důstojnosti své práce co je zde na hovno, když v skrytu tuší, že by ani neměla existovat?
Jak by to mohlo nevzbuzovat hluboký vztek a zlost? V naší společnosti zřejmě existuje obecné pravidlo, že čím zjevněji prospívá něčí práce jiným lidem, tím méně za ni dostane zaplaceno. I tady platí, že je těžké najít objektivní měřítko, ale lze to snadno dokázat, když si položíme otázku: Co by se stalo, kdyby se některá konkrétní skupina málo placených zaměstnanců zcela vytratila?
Říkejte si, co chcete, o málo placených profesionálních řemeslnících, ale je evidentní, že kdyby zničehonic nějakým zázrakem řemeslníci zmizeli globálně z civilizace, následky by byly okamžité a katastrofické pro civilizaci. Není už ale vůbec tak jasné, čím by lidstvo utrpělo, kdyby měli podobně zmizet, všichni lidé, z velmi dobře zaplacených vysokých funkcí, co jsou zde na hovno, jde o; krále, šlechtice, papeže, rabíny, guru, celebrity, milionáře, ředitele, prezidenty, ministry, diplomaty, soudce, profesory, byrokraty, atd.
Hodně lidí má dokonce podezření, že by se svět jejich neexistencí ekonomicky rychle zlepšil. Skutečné, produktivní zaměstnance nelidsky ždímáme a vykořisťujeme. Je zřejmé, že tento ekonomický model nebyl záměrně dneska zkonstruovaný, nýbrž vznikal postupně během mnoho pokusů a omylů. Ale je jediným možným vysvětlením, proč navzdory našim technologickým možnostem nepracujeme produktivně všichni jednu hodinu denně a jsme bohužel v zaměstnání každý den 8 hodin na hovno.