Proč konzumní vůl z dálky vypadá jako všemocný Bůh?

-1-
Konzumní moderní kultura to je; degenerace, přelidnění, dezinformace, drogy, centralizace, globalizace, podrazy, deprese, konflikt, válka, zbabělost, pyšnost, zmatek, uspěchanost, přetechnizovanost, sobectví, bída, strach, nelidskost, hrubost, vulgárnost, lži, korupce, rozvody, exekuce, sebevraždy, bezdomovci, nejistota, špína, vandalství, fanatismus, nespravedlnost, byrokratismus, populismus, atd. Takhle specificky definuje většina mých psychicky nemocných klientů, se kterými se virtuálně setkávám, dnešní svět by se dal na základě těchto vědomostí charakterizovat jako chaotická honba za úspěchem, je to začarovaný sobecký kruh. Výhody a jistoty se zde staly jedinou svatou modlou a to dokonce i na úkor lásky. Blízký kontakt s lidskou bytostí pomalu degraduje na komunikaci ve virtuálním světě. Kariéra dostává přednost před přirozeným životem. Onen slastný pocit být pro někoho potřebný a potřebovat někoho nahrazuje snaha stát se nezávislým a citově chladným.
-2-
Na člověka číhá mnoho skrytých nástrah. Psychologie a psychoterapie by se měla snažit pomoci lidem tyto nástrahy překonat. Duch doby vždycky nejvíce ovlivňuje jedince v ní vyrůstající. Je bezesporným faktem, že spousta důležitých charakterních rysů osobnosti i nespočet příčin neuróz se formuje během dětství a je proto logické, že nejnáchylnější částí populace vůči již zmíněným aspektům našeho století jsou právě děti. Moderní dítě přijde domů ze školy, zapne počítač a jeho veškerý další sociální kontakt probíhá na sociálních sítích, které dneska kompletně proměnily způsob vyjadřování a uvažování. Tyhle ty děti jsou pro nedostatek kvalitních podnětů neschopny se vyjádřit, verbálně komunikovat a empaticky se chovat. A rodiče jim popravdě moc nepomáhají. Nečtou dětem pohádky, nemají zájem povídat si s nimi v důsledku snahy udržet si iluzi životního standartu, tedy kvůli neustálé pracovní vytíženosti. A o víkendu se pak celá rodinka sebere a jede na nucený výlet, s „konzumními úsměvy“ ve tvářích, do přírody sportovat a nejlépe opět bez nějakého bližšího citového kontaktu.
-3-
Psychoanalýza momentálně stojí před obrovskou výzvou. Zpátky ale k výchově. Nastínil jsem, jak taková obyčejná výchova vypadá. Jaký má ale dopad na křehkou mysl nejmladších? Dnešní nadávání na zkaženost mládeže má dva důvody. Jedním z nich je typické iracionální stěžování si starší generace na generaci následující takovéto kritice se nevyhnula generace našich prarodičů a nevyhne se ji ani generace našich vnoučat. Druhý důvod je způsoben racionálním poznáním mladší generace, která se stále častěji snaží o sublimaci a vyrovnání se s rodinným prostředím. Tato snaha probíhá nejčastěji formou přemístění objektů vyvolávajících bezpečí a lásku. Tyto objekty milujících rodičů pak byly po většinu lidské historie nahrazovány ilegálními činnostmi braním drog, rozbíjením aut a jinými rebeliemi. Většinu neuspokojených dětí ale před takovými činy ochránilo superego. V našem století je situace poměrně rozdílná. Na scéně objektů se pohybuje virtualita, které se superego nebrání.
-4-
Dítě si v tomto prostředí vytváří své alter ego a často i ego-ideál, pomocí něhož navazuje kontakt s objekty jeho potřeb, u kterých dochází k závislosti, což v tak raném věku často omezuje schopnost rozeznávat realitu od fikce. Emocionální stránka v takové závislosti hraje pošramocenou roli. Děti jsou buďto necitné, nebo přecitlivělé, a to se projevuje nejčastěji labilitou. Labilita je vygradováním chaotické výchovy bez pevného citového pouta. K tomuto přispívá také čím dál častěji problém s identifikací sama sebe. Post matky samoživitelky sice není žádaným trendem, ale přesto je to velice častý jev, ať už z důvodů sexuální volnosti či ústupu křesťanství a slibů na celý život. Specifickou roli pak ve světě virtuality zastávají „ sobecké hry“. Nicméně dnešní hry jsou odlišené ve vizuálním zobrazení smrti a úrovní agresivity. Děti čím dál tím dříve začínají „chápat“ smrt ztrácí tedy něco, co jsem nazval „tabu smrti“.
-5-
Setkávají se s virtuální smrtí příliš brzo, nicméně nepochopí její smysl ani v pozdějším věku. Stávají se agresivní, nerespektují druhé osoby, bývají egocentrické a mají problém se spoluprací. Samozřejmě záleží na typu hry, délky hraní a celkové výchově. Nejsmutnějším aspektem dnešního rodičovského přístupu je však především sobecká výchova. Sobecká výchova v poslední době spíše než prosazování sebe sama, připomíná prosazování jedinečnosti, a to přístupem „je to sobec, ať si dělá, co chce“. Děti postižené touto výchovou pak jsou rozmazlené. A to jednoduše proto, že si nedokážou vydobýt pozornost rodičů jiným způsobem, než křikem, pláčem, rozbíjením věcí, nadáváním, apod. Paradoxem je, že rodič, vychovávající své dítě sobecky, by dítě pochválil i za to, jak si krásně hraje samo a nezlobí, kdežto rodič vychovávající své dítě sobecky, by si svého miláčka všiml až tehdy, když by začal charakterně nadávat. Domnívám se, že dnešní generace není zkažená o nic víc, než generace předešlé. Má to bohužel jenom podstatně těžší.
-6-
Jejich rodiče se ještě nestačili vzpamatovat z pádu svatého centralismu a nástupu digitální decentralizace. Nevěnují jim dostatek péče, lásky a času. Vzájemně spolu nekomunikují a těm nejmladším nevytváří podnětné prostředí. Ty starší zase učí tomu, že mají dělat pouze to, co je uživí. A mně nezbývá, než se zeptat, zdali je možno nějak vykročit z tohoto začarovaného kruhu. Budou tyto děti schopny milovat a vychovávat? Zvládnou šťastně dospět v našem nemocném století? To jsou otázky, na které nám odpoví až čas, nicméně už teď si troufnu říct, že specialisté se stanou velmi potřebnými. O žebříčku hodnot toho bylo napsáno již spoustu. Priority člověka se vyvíjí spolu s ním. Nejvyšší priorita malého dítěte a dospělého jedince se určitě výrazně odlišuje. Kojenec touží po matčině prsu, batole po své hračce, teenager po kamarádech, mladý jedinec po vztahu, dospělý člověk po uznání a starší člověk zase po klidu a rodinném prostředí.
-7-
Priority ale neovlivňují jen vnitřní faktory. Žebříček hodnot závisí také na faktorech vnějších přeneseně řečeno prioritě našich potřeb. Výrazně člověka ovlivňují totiž i takové faktory, jako je plný žaludek, sociální postavení, sexuální vztah nebo stálý příjem. V neposlední řadě je také ovlivněn globální ekonomickou a politickou situací. Jinak se člověk chová během krize či během války a jinak v době všeobecného blahobytu. Všechny tyhle existenční aspekty se podílejí na utváření žebříčku prioritních hodnot každého z nás. Výsledek takového snažení bývá sebedestruktivní a nenaplňující. Proč tomu tak je a jak vlastně takový žebříček vypadá? Dnešním trendem je být součástí mašinérie zvané konzumní společnost, ve které je člověku neustále předkládána nutnost se zadlužovat kvůli udržení si vysokého životního standartu. Hlavní roli v takovémto systému hrají peníze. Nechci polemizovat nad správností takového systému, pro tuto práci je relevantní především dopad onoho systému na individuálního člověka.
-8-
Člověk, jenž zatlačuje do pozadí většinu svých nevědomých potřeb a staví před ně fiktivní hodnotu peněz, dřív nebo později zjišťuje, že šťastný přece jen není. Těžší případy používají přesunutí či vytěsnění směrem k penězům, čímž se z nich často stávají; kariéristé, lakomci, prospěcháři, psychopati, blbci, paraziti, atd. Takoví lidé pak většinou nezakládají funkční rodiny, zanedbávají sebe i své okolí, a ve výsledném resumé spokojeni stejně nejsou. Ve 21. století bohužel pozorujeme markantní nárůst počtu takových vyšinutých jedinců. Pracovní vytíženost pak omezuje osobní rozvoj, rodinný kontakt, správnou socializaci i intimní prožitek. Lidé dobrovolně dávají přednost penězům a požitkům s nimi spojených před láskou, rodinou, přáteli a i sami před sebou. Kdo má dneska čas si sednout do rodinného kruhu a povídat si? Kdo má čas přečíst si celou svatou Bibli? Kdo si může dovolit jen tak vypnout, a nestarat se o peníze a příjem? Kdo má energii, hrát si se svými dětmi, namísto zapnutí internetu nebo televize.
-9-
Takhle utopická představa by ale utopickou býti neměla. Dokud si totiž člověk neuvědomí, že existují i další potřeby, které je potřeba uspokojovat, bude frustrován a frustrace následně způsobí neurózu. Zpřeházený žebříček hodnot je nebezpečným aspektem naší doby. Psychologie by měla začít řešit i tento problém. A nemám na mysli pasivní řešení, v podobě pomoci psychicky postiženým pacientům, jenom léky na deprese. Mám na mysli aktivní řešení globální deprese. Specialisté se v tomto století musí stát aktivními hybateli, chtějí-li nadále plnit svůj status léčitelů konzumního systému, který nefunguje optimálně. Domnívám se totiž, že prevence je důležitější než akutní léčba konzumního systému. A v případě zpřeházeného žebříčku hodnot to platí dvojnásob. Zdravý žebříček hodnot je logicky premisou spokojeného života, emocionální stability, intimní slasti a aspirační seberealizace. A toto by měly být cíle každého člověka prožít spokojený, vyrovnaný a vědomý život.
-10-
V souvislosti s převráceným žebříčkem hodnot, postaveným jenom na materialismu se člověk snaží stát se ideálním, aby měl ještě lepší přístup k naplnění této priority, snaží se stát součástí konzumního stáda. Ideální konzumní jedinec je někdo, kdo je společensky uznáván a jehož vlastnosti jsou podmínkou úspěšnosti. Bohužel, ideální jedinec je v naprostém rozporu s podstatou sociální spolupráce, protože je to asociální parazit! Ideální jedinec je nezávislá, nekompromisní, fyzicky dokonalá, citově chladná, nezranitelná, svobodná a cílevědomá osoba. Tento jedinec nikoho nepotřebuje, protože se o sebe dokáže perfektně postarat sám. Tento jedinec nikdy nikoho o nic nepoprosil, protože si všechno zvládne vyřešit sám. Tento jedinec nedělá kompromisy, protože kompromis je částečný ústupek a on neustupuje. Tento jedinec je velice stabilní a jen tak něco jej z míry nevyvede. Jeho největší ambicí je být finančně zajištěn, od čehož se odvíjejí všechny jeho následné aktivity.
-11-
Nepotřebuje dokonce ani druhého jedince pro sdílení lásky a životního štěstí. Tento jedinec není už člověk, ale GVKB robot. Protože člověk není a nemůže být nezranitelný a jakákoli snaha o idealitu vede téměř jistě ke zklamání. Lidé si musí uvědomit, že člověk nemůže být ideální. Psychoanalýza se zabývá nevědomými motivy lidského jednání. V tomto konceptu je ideální jedinec někdo, kdo potlačil všechny své nevole, strasti, traumata a emoce do nevědomí. Myslím si, že je zbytečné po takto dlouhé práci připomínat, jaký vliv to má na takového jedince. Je evidentní, že od ideální osobnosti je jen krůček k vyhořelé a neurotické osobnosti potřebující terapeutickou léčbu. Východiskem je přijmutí sebe sama. Člověk by neměl usilovat o idealitu, a to ani navzdory nesmyslným požadavkům společnosti a přetrvávajícím stínům historie, mezi které řadím fráze typu „vojáci přece nepláčou“ apod. Právě tohle je hlavním úkolem psychoanalytické terapie ukázat člověku, že je jen člověkem a napomoci se mu vyrovnat se zklamaným fiktivním obrazem jeho ideálního Ega.
-12-
Průmyslová revoluce, prodloužení délky života, veliká města, digitalizace, humanizace, demokracie, nebo třeba digitální kultura. Tyto a spousty dalších aspektů posledních století, měly jediný ušlechtilý úkol. Ulehčit a zpříjemnit člověku život. Díky tomu se z občana stává spotřebitel, který by logicky měl mít přebytek času pro sebe a svou rodinu, jestliže většinu složitých prací za něj odvedou stroje a technologie. Člověk žijící v tomto konceptu neumí popsat, co jej vlastně tíží, a co mu chybí. Má dostatek jídla, pomocné techniky, bezpečí. Tento člověk je však neustále vytížený, propadá zoufalství, je často ve stresu a depresi a je proto nespokojený. Spokojenost kontra nespokojenost je problematika ležící na dvou stranách téže mince. Kde ale leží ta hranice, kterou jsme pravděpodobně překročili? Z hlediska evoluce žijeme v nejšťastnějším, nejbezpečnějším a nejzajištěnějším období. Proč přesto psychicky strádáme?
-13-
Z hlediska psychoanalýzy by dnešní lidé byli pravděpodobně jen pouhými otroky svých nevědomě potlačených tužeb, a jelikož se domnívám, že tužby jsou všeobecně uspokojovány, musím vzít v potaz skutečnost, že jsou splněné tužby považovány za irelevantní. Člověku jsou totiž předkládány zbytečné tužby, které nelze uspokojit a nesmyslné požadavky, které nelze splnit. Pro nalezení nějakého východiska je potřeba zapojit do polemiky všechny dříve zmíněné aspekty našeho století. Způsob prožívání a nazírání na svět bezesporu ovlivňuje nezdařilá výchova, převrácený žebříček hodnot i snaha o idealitu jedince. Je to začarovaný kruh, ze kterého je téměř nemožné vystoupit. Společnost vytváří tento nátlak a společnost je tvořena lidmi, kteří jsou takto utlačováni. Samotná znalost příčin by byla zbytečná, kdybych se nezamyslel nad možným východiskem. To všechno je ale dlouhá cesta, neboť potrvá velmi dlouho, než si lidé uvědomí, že priorita dnešní konzumní společnosti není cestou ke štěstí. Do té doby bude konzumní člověk z dálky vypadat jako všemocný Bůh, a z blízka spatříte konzumního vola.