Konzumní svět je rozdělen na úspěšné a neúspěšné parazity

Proč nejsme spokojení, když netrpíme hlady, máme možnost většinou slušného bydlení a ani neumíráme na chodbách nemocnic, jak nás po zavedení regulačních poplatků strašil jeden “sociálně cítící” lékař a amatérský eskamotér s krabicí od vína. Proč neustále nadáváme na všechny nahoře a kritizujeme jejich konání? Proč nejme rádi za to, co máme a pořád se snažíme hledat nějaké cizí viníky v chybách našeho života?
Vždyť se máme relativně dobře. V minulosti jsme prostříhali dráty komunistického koncentráku a přijali standardy “západní” konzumní společnosti. Hypermarkety přetékají zbožím, na dovolenou můžeme letět, či třeba jet jen stopem, kam nás napadne. Nezastřelí nás pohraničník, nemusíme podplácet vedoucího masny nebo zelináře. Nikdo neruší vysílání zahraničních rádií, o studiu dětí na vysoké škole nerozhoduje kádrový profil.
Pokud někde veřejně řeknete, že Stalin byl masový vrah, nepřijede pro vás brzy ráno policie. Co je tedy vlastně dnes špatně? Na tuto otázku existují v současné společnosti tři základní různé pohledy a odpovědi. Pojďme si je společně zrekapitulovat a pokusit se najít tu nejpravděpodobnější.
Byla práce, jistoty, klid a pořádek, zatímco v dnešní kapitalismus dělá z lidí žebráky či otroky v továrnách zbohatlíků, kteří si nakradli ze socialistického majetku. Takto odpovídají levicově zaměření občané, kteří nedokážou domyslet veškeré souvislosti. V první řadě se hluboce mýlí, pokud nazývají dnešní společenský řád kapitalismem. Naopak, dostává se jim opět socialismu s konzumní globalizovanou tváří, ale za to v míře vrchovaté.
Podstata reálného kapitalismu, v liberálním chápání, tedy volná soutěž neregulovaného trhu, maximální míra svobod jednotlivce, jednoduchý a pro všechny stejně vykládaný právní řád a nízké daně, kteréžto faktory motivují všechny občany k vlastní iniciativě, k výkonům znamenajícím posun vpřed, k tvorbě reálných hodnot a nezávislosti na státní byrokracii, není v dnešní konzumní společnosti obsažena ani omylem.
Ba naopak. A jen nástroje neobolševické propagandy, populismu a politických pseudodemokratických hrátek umožňují udržet tento náhled na situaci v hlavách voličů, kteří se klepou strachy před vlastní odpovědností, před otevřenými dveřmi klece. Ano, za komunistů byl jistě větší klid na práci, která dokonce byla pro všechny a každý měl nějaký ten, sice malý, ale skoro stejný příjem, ale za jakou cenu?
Nejprve Stalinovi vazalové museli zlikvidovat elitu národa, poté jeho hrdost a nakonec při okupaci v roce 1968 i zbytky charakteru. Z obyvatel ČSSR stvořili vystrašené stádo s rypáky hluboko v zemi, které bez vůle komunistické vrchnosti nemohlo vůbec nic. Režim byl udržován sítí udavačů, kteří jsou dnes nejhalasnějšími troubami slov.
Právě tito pak v roce 1989 prodali své rudé knížky a komunistické “přesvědčení” za možnost beztrestného konzumního znárodňování, oni mají otisky svých prstů na velké většině podivných privatizací či podvodech při převodech zbytků ekonomicky zajímavých socialistických majetků na svoje konta v daňových rájích. Měli jsme tedy rovnoměrně rozdělenou bídu a strach. O problémech se nesmělo mluvit, podívat se za železnou oponu se povedlo málokomu. Teprve těsně před totálním ekonomickým krachem to soudruzi vzdali.
K ničemu jinému totalitní socialismus nevedl a ti, kteří jej i dnes vzývají a upřednostňují před současným stavem, ať jakkoliv problematickým, přeci jen na svoje „dobro“ prosazované samopaly, šibenicemi či gulagy snad už šanci mít nebudou. Žijeme v demokratické společnosti, vláda lidu je praktikována volenými zástupci, za některé dílčí nedostatky mohou představitelé bývalé vlády či opozice, korupce a klientelismus jsou normální.
Občanům se dostalo právního státu, sociálních výdobytků, svobod a odpovědných politiků i svědomitých úředníků. Tedy jakýsi ráj na Zemi. Této odpovědi se nejspíše dočkáte u člověka, který je nějakým způsobem navázán na státní přerozdělovací systém či přímo pracuje ve státní mafiánské správě. Od pondělí do pátku na osm hodin do zaměstnání, žádný stres, žádná odpovědnost, imunita, vysoký plat, atd.
Vymyslet nové zbytečné lejstro, navrhnout zbytečnou vyhlášku či zbytečný zákon, bouchnout na to razítko, poklábosit na schůzi. Při maximálním nasazení “vypotit” ubohou presentaci na počítači. Pravidelný plat, nadstandardní odměny, zaměstnanecké benefity, služební telefon, služební notebook, luxusní automobil s profesionálním řidičem, hezká sekretářka s vysokou školou, atd.
Druhou podobně odpovídající skupinou pak budou nejspíše konzumenti ze státních krmelců. Rozdat správně naplněné obálky či igelitky, dát panáka s kamarádem z úřadu, pochválit jeho novou milenku. Pak už jen kasírovat za vícepráce či nadstandardní služby. Tato skupina celou dobu předvádí hru na demokracii, souboj levice a pravice, vzájemnou nenávist, boj za budoucí prosperitu.
Často tuto hru i dokonce přibarvuje spíláním minulému režimu a jeho nedemokratickému vedení. Zakládá si na politické korektnosti při hodnocení vlastních činů, daňových experimentech, populismu z multikulturního obohacování, které se ale nesmí dotýkat přímo jich a nesouhlasí s blbci z EU. Miluje vytváření zákonné, vyhláškové, regulační a dotační džungle, která dokonale zakryje jejich pravou mafiánskou podstatu.
Závislost na přerozdělovacím kolotoči veřejných peněz, bez kterých nedokážou žít ani “podnikat”. Výsledkem právě jejich práce je EU moloch, který se však od toho totalitního liší jen velmi málo. Právě těmto mafiánům můžeme “poděkovat” za současný stav. Ducha, ať již jakkoli zinscenované, sametové revoluce, kdy přeci jen byla malá šance něco změnit, rozmělnili do závislosti na osobním prospěchu, opíjení se mocí a bezprecedentního okrádání daňových poplatníků.
Navíc jsou velmi hákliví na každé zlé slůvko, které si dovolí poukázat na jejich zlodějské mafiánské praktiky. Tolerována je pouze kritika konkurenčních mafiánů, poukazování na zločiny politických oponentů, což v EU Kocourkově nahrazuje politický souboj idejí. Přiznání, že se jedná jen o jednu velkou bandu sociálních mafiánských inženýrů, o jednu bandu mafiánských přerozdělovačů cizích peněz.
O jednu bandu demagogických zkorumpovaných populistů, o jednu bandu mafiánských oligarchů, kteří si vytvořili zákonné prostředí svaté nedotknutelnosti a imunity, je nepřípustné a vždy doprovázené ukřivděným křikem všech kusů potrefeného stáda, ať již vyznává jakékoliv barvy ideologického módního kultu. Dokázali jsme se posunout o krok vpřed z pohledu dodržování základních lidských práv.
Z hlediska systému řízení ekonomiky, vládnutí, aplikace práva či možností rozvoje svobodné osobnosti jsme zůstali téměř zakonzervováni v socialismu, či se k němu opět vracíme. To je pravá podstata všeobecné nespokojenosti a špatné nálady obyvatel nijak nenavázaných na mocenské ekonomické požitky. Základním kamenem je neskutečně vysoké nesmyslné zdanění každého hovna, které vytahá z kapes poplatníka tři čtvrtiny jeho ubohého výdělku.
Kdo nezaplatí veliké výpalné státní mafii je navíc kriminalizován na úrovni masového vraha. Stát, rukama oněch demokraticky volených zástupců, hrabe do kapes svých konzumních otroků již dávno neúnosnou mírou. Všechny tyto peníze, všechny státní výdaje rostoucí neudržitelným tempem, jsou pak prohnány korupční klientelistickou mašinou, která zajišťuje dobré živobytí pro všemožné mafiánské parazity, nikoliv rozvoj a prosperitu společnosti zmítané “krizí”.
Právě obludné přerozdělování někým jiným vydělaných reálných hodnot maskované vějičkou sociálního státu nás sráží ekonomicky na kolena. Socialistické okrádání obyvatel s “kapitalistickou” tvorbou zisku ze státních peněz pro vyvolené je fatální chybou současného systému. Vše je nastaveno tak, aby tvůrci hodnot živořili na pokraji ekonomického zhroucení, ale ještě dokázali nařízené nároky státu platit.
Tak, aby ale neměli dost sil na nějakou účinnou obranu. Postupně státní mafie stále více utahuje šrouby svobody, a šrouby ekonomické. Systém regulací, dotací či polostátních akciovek, kde politicky silnější pes inkasuje balíky cizích peněz ať již za nereálně vysoké ceny státních zakázek či za pospávání na schůzích dozorčích rad musí nutně, s prominutím, nasírat každého kdo to reálně platí. Korunu všemu pak nasazuje nepřehledný nefungující státní systém, který umožňují vše praktikovat zcela beztrestně.
Masové personální čistky při každé změně držitele politické moci na úřadu, nejsme tedy sice již vězni komunistického koncentráku, ale otroky státní mafie. Otroky, kterým byla dána možnost jednou za čtyři roky si vybrat nové populární mafiány. Čas zřejmě dospěl k vyvolání projevů občanské neposlušnosti a házení vajec na mafiánské prezidenty. Šance na restart mafiánského sytému, na znovuzrození tradičních morálních i společenských hodnot je nulová a tak je zde velmi dlouho blbá nálada a nikdo už nevěří naivně tomu, že bude brzo lidem lépe.

U tohoto článku nemůžete přidávat komentáře.