Proč blbci z druhých dělají blbce?

Hanlivá neslušná označení používáme téměř všichni a poměrně často. Zamýšlel jsem se nad tím a chci se alespoň pokusit toto sociální téma zpracovat. Jsem připraven i na to, že budu sám za blbce označen, protože podle některých blbců se dost možná jen blbec může zabývat tímto blbým tématem. Nakonec bych byl rád, kdyby můj počin inspiroval někoho z blbců ke zpracování skutečně odborného článku na toto blbé téma. Kdo je to tedy objektivně blbec a kdo blbec objektivně není? Je blbost stálá vlastnost, nebo jde jen o nějaký způsob obecně společensky nevhodného chování či vyjadřování? Dokážeme to odlišit a rozeznat?
Na tyto otázky chci hledat odpovědi, aniž bych si kladl za cíl na ně fundovaně odpovědět a definovat nějakou nezvratnou blbou teorii. Pokud se chceme dobrat k jakési definici či vymezení toho, kdo je to objektivně blbec nebo co je to objektivně blbost, myslím, že je nejprve nutné uvést, co v žádném případě za blbost není možno považovat a kde tento pojem slouží pouze jako nesmyslná chybná nadávka nebo označení. Blbce rozhodně nelze definovat jen úrovní jeho blbé inteligence. Blbec není člověk slaboduchý ani vyloženě mentálně retardovaný. Pojmy označující stupně mentální retardace mnohdy přešly do obecného povědomí a sami odborníci je přestali používat. Považovat tedy někoho za blbce jen proto, že on nemá jako já vysokoškolský titul, není na místě. Někteří blbci označují za blbce ty, kteří nedosahují podle jejich blbých měřítek dostatečné úrovně blbé vzdělanosti.
Nijak nesnižuji význam inteligence a vzdělání, ale pro naše potřeby je i toto pojetí nutno vyloučit. Blbec málo vzdělaný jistě nemá rozsáhlé odborné znalosti z nějakého konkrétního oboru, nicméně může být dobrý obecně v širokém společenském rozhledu, může znát (daleko lépe než velký vzdělanec) každodenní praktické záležitosti, intuitivně rozumět přírodě, potřebám dětí apod. Navíc jako blbce lidé často označí například i; krále, šlechtice, prezidenta, ministra, ředitele, celebritu, milionáře, atd. a ty rozhodně nemůžeme považovat za lidi málo inteligentní, nebo málo vzdělané. Koho tedy můžeme označit za blbce a co za blbost? Napadá mě několik typů chování, které jsou takto okolím obvykle označovány. Blbec je ubožák, který dokola opakuje stále stejné věci a očekává rozdílné výsledky. To zní velmi jednoduše a logicky, a přesto se to děje snad každému z nás.
Opakujeme blbě stejné chyby; v zaměstnání, v osobním životě, ve vztazích, v internetových diskusích, atd. Žena, která si najde zase opilce a násilníka a bude vám tvrdit, jak to teď už konečně vyjde, že na ni určitě bude hodný, že tento muž je ten pravý a podobně, rozhodně vykazuje známky blbosti protože opakuje stále stejnou chybu. Jsou toto blbci, co jsou líní přemýšlet? Jaké jiné bychom jim dali označení? A nechováme se tak někdy sami také? Zasloužíme si proto být všichni označeni za blbce? Blbec je samolibý ubožák, který má vždy, za všech okolností a ve všem svatou pravdu, protože on je prezident republiky! Nechci se příliš pouštět do velkých filozofických úvah o tom, co je to objektivní pravda. Pokud jde o obecné pravdy o světě a životě, známe jen určité střípky velké skládačky a mohli bychom říci, že objektivní pravdu nemá nikdo z nás. Zůstaňme tedy u pravdy ve formě přesvědčení o něčem. O pravdu se hádají už děti na pískovišti, adolescenti ve škole, partneři ve vztazích i zkorumpovaní politici vládnoucí chybně konzumnímu světu.
Všichni mají pocit, že mají správný recept na svoji svaté pravdu, na to, co je správné, kudy vede cesta ven z problémů. Přitom jde jen o sobecké zájmy prosazované na úkor druhých blbců, a neschopnost nebo spíš neochotu vnímat druhou stranu, naslouchat jí a v ideálním případě hledat společné optimální východisko. Opět pokládám otázku, nechováme se tak někdy všichni jako blbci? Nehrajeme si hru na pravdu a na to, že ji máme právě my a v žádném případě ne ten druhý? Nejsme tedy všichni už blbci? Blbec je ubožák, který škodí sobě či druhým, aniž bychom mohli často i nalézt jasnou motivaci, proč to jako blbec dělá? Manipulátor hraje hry, aby dotyčného dostal tam, kam chce. Je jedno, jestli jde o obchodního zástupce, který chce prodat, muže, který svádí ženu, aby ji dostal do postele, nebo ženu, která je zrovna hodná na svého partnera jen proto, aby jí koupil to co ona chce.
Jsou to pokrytecké divadelní hry, je to někdy dost nepříjemné, ale takové chování lze odhalit a najít pro ně vysvětlení. Můžeme říci, že člověk označovaný jako blbec škodí bez důvodu, bez logického vysvětlení. Bez dlouhodobé intenzivní hluboké analýzy v psychiatrické nemocnici za jeho dobrovolné účasti, prakticky nelze nalézt kořen jeho blbé motivace, a jeho prezidentskou blbost vyléčit. Sám prezident často ani neví, proč se chová, jak se chová, není si vědom toho, že dělá „veliké blbosti“, že škodí sám sobě i druhým blbcům, a není ani v nejmenším schopen a ochoten uznat a přiznat sobě ani druhým, že to tak je, i kdyby byl tisíckrát na své nevhodné nebo dokonce vyloženě škodlivé chování upozorňován, červenými kartami a tím, že po něm blbí voliči házejí už vajíčka. Znovu se ptám, nechováme se tak blbě někdy všichni?
Kolikrát jsme byli upozorněni svým okolím: „Hele, tohle nedělej, tím škodíš sobě, mně, druhým lidem…“, a přesto jsme nad tím mávli rukou a udělali znovu totéž, aniž bychom ve skutečnosti svým chováním něčeho smysluplného dosáhli nebo něco získali. Kouzelné slůvko sebereflexe! Co myslíte, mají tyto tři kategorie blbců a blbosti něco společného? Podle mého názoru je společným prvkem nedostatek schopnosti sebereflexe. Tu chápu jako schopnost reflektovat sebe sama, tj. nahlížet na sebe sama, vnímat a uvědomovat si svou blbou osobnost, své blbé postoje, své blbé myšlenkové konstrukce, svá blbá přesvědčení o sobě i o světě, schopnost a ochotu tyto zpochybnit v případě, že dostaneme na základě svých zkušeností sami od sebe nebo od okolí zpětnou vazbu, že něco není v pořádku. Neznamená to být „kam vítr, tam plášť“ a neustále pochybovat o všem, co děláme a co si myslíme, ani o svých schopnostech, dovednostech, názorech a životních zkušenostech, cílech a smyslu našeho bytí.
Cítíme-li se, se svými názory, postoji, myšlenkovými konstrukcemi šťastni, cítíme-li, že nás nic netíží, že jsme v souladu s naším nitrem, resp. s tím, co bychom mohli obrazně nazvat „tichý hlas našeho srdce“, máme-li zpětnou vazbu i od svého okolí, že svým chováním druhým neubližujeme, popř. dokonce pomáháme, není důvod něco zásadně měnit. Pokud však negativní zpětnou vazbu od svého nitra nebo od okolí opakovaně dostáváme, myslím, že je naší povinností a úkolem se nad tím minimálně zamyslet, poctivě si projít všechny své dosavadní postoje, myšlenkové konstrukty, přesvědčení a názory, podívat se na své způsoby, jakými se chováme k sobě nebo k okolí. To, že budeme považováni druhými za blbce, ještě možná není taková tragédie. Tragédií ovšem je, pokud za celý život tuto zpětnou vazbu nedokážeme využít, nenaučíme se dostatečné sebereflexi a necháme tak (byť nevědomě) sebe či druhé lidi kvůli své neochotě podívat se sami na sebe zbytečně trpět.